„To si takhle otvíráte hospodu a kamarádi vám řeknou, že by to chtělo zvířátko. Po pár pivech prohodí, že klokan by byl úžasný. Tak jsem koupila klokana,“ říká Lucie Pavlišová z Němčic.

V oploceném výběhu spokojeně skáče klokan Kubík a společnost mu dělá kozel Kvido. „Kluci“ se mají rádi, někdy se perou, ale když je chladno, klidně se i navzájem zahřívají. Sehnat klokana není podle Lucie vůbec těžké. „Našeho Kubíka jsme si přivezli před necelými čtyřmi roky od pána z Jablunkova. Měl jich na zahradě asi osm, taky pštrosy a želvy. Nám bohatě stačí klokan,“ směje se.

I když překvapivě není tohle původem australské zvíře vůbec náročné. Žere tvrdé pečivo, taky zeleninu, trávu, seno a s chutí si okouše i větvičky. Chladno mu v Němčicích rozhodně není, ani když udeří tuhá zima. „Normálně běhá po sněhu. A když leje, klidně sedí v dešti před boudou,“ vysvětluje chovatelka.

Klokana Kubíka chodí okukovat ke kulturnímu domu děti ze vsi i z okolí. Ale někdy odcházejí zklamané. Proč? Kubík totiž nemá kapsu. „Tu mají jen klokaní holčičky. Kolikrát se tady chlapi sázejí, jestli tu kapsu má, nebo ne,“ podotýká Lucie Pavlišová.

Klokan skáče opravdu rychle. O tom se Lucie přesvědčila, když Kubík utekl. „Kamarád kozel mu tehdy udělal díru v plotě, ale sám zůstal. Klokan utekl a hledali jsme ho zrovna na prvního máje. Volejte si na policii po čarodějnicích, že vám utekl klokan. To bylo fakt vtipné,“ vzpomíná chovatelka. Kubík je nyní už člen rodiny. „Je to kámoš,“ uzavírá Lucie Pavlišová.

Iveta Nádvorníková