Společenské centrum Nový dvůr letos už podruhé přivítalo stovky návštěvníků. Po květnovém Vandru za řemesly pořádaném při příležitosti 10. výročí muzea se o víkendu uskutečnil druhý ročník akce Řemeslnická sobota.

Nový dvůr zaplnilo přes devět desítek stánků řemeslníků, kteří uchovávají odkaz našich předků a dokazují, že tvrzení o zlatých českých ručičkách není prázdný pojem. Pozornost poutali nejen ti, co návštěvníkům předváděli svůj um, ale samozřejmě i rozsáhlé expozice muzea řemesel, které patří ke špičce v republice, a mnoho stařičkých strojů, které díky péči stále „běží jako hodinky“ a při tom jako by vyprávěly příběhy svých dávných majitelů. Manželé Taclovi, kteří areál barokní sýpky koupili a přebudovali na Společenské centrum Nový dvůr, si za svou práci a úsilí zaslouží obdiv, což potvrdili i radní Pardubického kraje Miroslav Stejskal nebo starosta Letohradu Petr Fiala.

Kování koně, mlácení obilí na historické mlátičce, výrobu kartáčů, dřevěných hraček, dřevěného nádobí, malování ozdob, rytí skla. To je jen malý výčet řemesel a činností, které návštěvníci mohli sledovat. Ke skvělé atmosféře horkého dne přispěla i ukázka hasičského zásahu s historickou stříkačkou, hudební doprovod i stánky s pochutinami. Škálu řemesel zpestřili skláři ze sklářské školy v Novém Boru, které do Letohradu pozvala rytečka skla Ivana Majvaldová. Na pódiu, kde studenti druhého ročníku se svým mistrem postavili sklářskou pec, zažili opravdový „očistec“ – pracovat na slunci u sálající pece, v níž bylo přes 1100 stupňů, nebyl žádný med. Přesto dokázali před zraky diváků vykouzlit zvířátka z foukaného skla nebo různé postavičky a ještě asistovat zájemcům, kteří si chtěli řemeslo vyzkoušet.

Vyprávění řemeslníků jsou podobná, většina z nich, i když se každý věnuje něčemu úplně jinému, udržuje rodinnou tradici.

Prodeji občas pomůžou „fámy“

„Kartáčnickému řemeslu se věnoval stařeček, po roce 89 jsem se tradici pokusil obnovit. Dělal jsem to při práci, ale potom už bylo objednávek tolik, že jsem se tomu začal věnovat naplno a tak je to dodnes,“ říká Alois Slepánek od Prostějova, který je „odborník na úklid“. Tradiční technologií výroby a z přírodních materiálů vyrábí prostředky na úklid, pro firmy navíc renovuje úklidové stroje.

Otakar Frenk, u jehož stánku si děti mohly vyrobit dřevěnou píšťalku, do Letohradu přivezl dřevěné hračky, které sám vyrábí. I on je řemeslníkem „na plný úvazek“. „Vyrábím hlavně pro kluky, autíčka, traktory, letadélka. Zájem je kolísavý, musí být velký výběr a záleží taky na ´fámách´. Když se objeví, že čínské hračky jsou špatné, tak se začne víc nakupovat. Ale nikdy z této práce bohatý nebudu,“ přiznává. Za pravdu mu dávají mnozí další, ale nemůžou si pomoct, je to pro ně srdeční záležitost.

Dřevo mu zakázali, tak si vybral sklo

Výjimka potvrzuje pravidlo, a tak zatímco se řemesla v rodinách s pýchou předávají z generace na generaci, Jan Eder měl smůlu. „Chtěl jsem být truhlář. Hlásil jsem se na restaurátorství do Prahy, ale to mi rodiče zakázali. Všichni u nás byli truhláři, tak že musím dělat něco jiného. Tak jsem si vybral sklo,“ říká mistr odborného výcviku sklářské školy v Novém Boru. Své volby nelituje, i když skláři v Čechách nemají na růžích ustláno. „Studentů máme na dnešní poměry docela dost, ale konkrétně na huti je jejich pomálu. Situace není úplně růžová, ale časy se lepší, práce začíná být, zájem o skláře je, ale zase není zájem ze strany studentů, aby se to učili, málokdo práci na huti vydrží,“ dodává sklář.