Dnešní doba nám přinesla celou řadu více či méně charizmatických „gerojů“ a „pseudogerojů“. Mezi Čechy se těší největší oblibě dlouhodobě ti, co národu přinesli nějaký ten titul či medaili. Nejlépe ze zlata a v kolektivním sportu, aby celý svět kolem viděl, kterak malý národ uprostřed Evropy drží pospolu a umí to ostatním nandat. Nechci v žádném případě naše reprezentanty shazovat, pokud fandíme alespoň jim, a ne medializovaným zlodějům typu Krejčíře, není ještě tak zle.

Naše všední dny se ovšem podstatně zrychlily a my pod tíhou této okolnosti rádi a často zapomínáme. Kolikrát tak precizně, že gumujeme z vlastního povědomí opravdové hrdiny, kteří přinesli národu nikoliv zlatou či stříbrnou placku, ale věc nejcennější a ničím nenahraditelnou. Svobodu.

Ve středu zavítal do Králík jeden z posledních žijících československých parašutistů, kteří za druhé světové války nasazovali vlastní životy a snažili se okupované zemi vrátit, co jí bylo násilně a za tichého přihlížení zbytku Evropy v březnu 1939 odcizeno. Brigádní generál ve výslužbě Jaroslav Klemeš slavnostně přestřihl pásku, za níž se v podzemí dělostřelecké tvrze Hůrka ukrývá výstava mapující působení československých paradesantních jednotek v Protektorátu mezi léty 1941 – 1945. Polovina jeho spolubojovníků se slavnostního okamžiku nemohla dočkat z toho prostého důvodu, že se v bojích proti německým okupantům nedožila ani konce války. Další s postupujícím časem umírali, ve všech případech nikoliv smrtí přirozenou. Více než výmluvný je případ velitele Klemešovy skupiny Platinum-Pewter Jaromíra Nechanského. Tomu se komunistická diktatura odvděčila za boj o holou existenci země tak, že jej v červnu 1950 poslala na popraviště. I Jaroslav Klemeš, dnes osmaosmdesátiletý, poznal, jak se totalitní režim umí odvděčit svým hrdinům. Rok seděl v pověstném hradčanském Domečku a dva roky coby zrádce za mřížemi komunistického lágru.

Proto myslím, že bychom neměli zapomínat na své opravdové hrdiny, přestože nejsou denně vidět na televizních obrazovkách ani prvních stránkách novin. Možná právě proto. Jaroslav Klemeš, s nímž jsem se setkal v podzemí prvorepublikové tvrze, mezi ně patří. Stejně jako poručice Božena Ivanová, která bojovala v řadách 2. československé paradesantní brigády Rudé armády a středeční vernisáže byla rovněž přítomna.

Jen tak mimochodem, jednalo se o první „parašutistickou“ výstavu od konce války, věnovanou těmto statečným bojovníkům za naši svobodu. To také o něčem svědčí, nemyslíte? Oprašme proto čas od času vlastní paměť. Pokud chcete přejít od slov k činům, na výstavu „S padákem nad hlavou,“ celoročně přístupnou v podzemí Hůrky, je to do Králík coby kamenem dohodil!

Jan Pokorný