„Nevidím jiné východisko. Navrhuju sníst psy!“ Znáte? Jistě ano…
S dramatickým kusem Divadla Járy Cirmana Dobytí severního pólu jsem se poprvé setkal někdy v deseti letech a smál se, aniž bych pořádně věděl čemu vlastně. S přibývajícími léty se ovšem autorská dvojice Svěrák, Smoljak čím dál více zabydlovala mezi mými oblíbenci a postupně jsem měl to štěstí začít jejich humor chápat a prožívat. Učarovala mi legrace založená na laskavosti, precizní práci s jazykem a neskutečné vynalézavosti, s jakou autoři uchopili rádoby nudné a zašlé období již neexistujícího Rakousko-Uherska. Asi nejsem sám, pro něhož Cimrmani garantují kvalitu a důstojné pokračování tradice Osvobozeného divadla dvojice Voskovec, Werich. Přes čtyřicet let je zdobí úroveň, jíž se dnes nemálo pochybných bavičů komerčních estrád, nikoliv nepodobných těm předlistopadovým, nemůže ani ve snu přiblížit!
Minulou neděli mne stejně jako mnohé z vás zabolela zpráva o smrti Ladislava Smoljaka a přiznám se, když jsem četl ohromně silný a laskavý nekrolog z pera Zdeňka Svěráka, slza v oku udržet nešla. Pak mi ale došlo, že na velkého člověka mohu vzpomínat s úsměvem. Před pondělním setkáním s ostatními členy ansámblu v Letohradu jsem si přehrál záznamy snad všech her a slzel znovu, ovšem smíchy. Nad Kyšperkem zasvítilo sluníčko a legendární cimrmanology, kteří potáhnou „Tylovu káru“ nadále, přišlo pozdravit snad půl města. Pan Smoljak rozehnal na Českém nebi mraky a ani na minutu nepochybuji o tom, že se na nás dole bedlivě díval a z otevření muzea měl upřímnou radost…
Jan Pokorný
