Pocházím ze čtyř sourozenců. Jsem dítě lásky, jinými slovy nejstarší. Pak mám ještě dva bratry a nejmladší sestru. Mezi mnou a sestrou je rozdíl deset let. Bratři mají svoje rodiny a zapracovali na tom, aby – když už jsem se já rozhodl pro celibát – demografická křivka nešla dolů. Totéž se očekávalo i od mojí sestry. Pro tatínka to byla vymodlená holčička. Byla to kočka, po které se kluci ohlíželi, a perfektně a ráda tancovala, což jí na sex-appealu přidávalo.
Jednoho dne ale sestra zmizela z domu. Rodiče na stole našli dopis na rozloučenou s omluvou, že to řeší „útěkem". Rozhodla se pro řeholní život a odešla do kláštera. Pro rodiče to byla neskutečná rána. Bylo jí teprve osmnáct let a měla přesně před maturitou. I pro mne to byla rána pod pás. Tatínek, který měl úplně jiné představy o její budoucnosti a štěstí, byl rozhodnut, že pojede klášter vypálit, a já zase, že mu v tom budu pomáhat! Trvalo to možná půl roku, než emoce polevily. Pak se sestra na chvilku domů vrátila, aby to s rodiči dala dohromady a aby se s jejich požehnáním do kláštera vrátila, což se ve finále stalo. Udělala si maturitu – zdravotní školu – a dnes se věnuje nemocným. Jsem pokaždé šťastný, když se teď potkáme a vidím, jak je moje sestra šťastná. I já jsem si časem uvědomil, jak často druhým vnucujeme svoji představu štěstí a jak se někdy stává, že pod záminkou štěstí dostáváme ty druhé do neštěstí. Jsem rád, že sestra nepodlehla nátlaku rodičů ani mému. Že dokázala pevně jít za svým snem. Každý z nás má totéž právo být šťastný po svém!
ZBIGNIEW CZENDLIK
