Během roku najezdím skoro padesát tisíc kilometrů. Spočítal jsem si, že v průměru trávím za volantem každý den něco málo přes dvě hodiny. Proto také už řídím poměrně nerad a uvítám, když se můžu vézt. Mám rád v autě jakékoliv místo až na místo řidiče. Vzpomněl jsem si na jeden vtípek, který mi vypravoval bývalý ministr zdravotnictví Tomáš Julínek: „Víte, jak poznáte, že už nejste ministr? Sednete si do auta na zadní sedačku, otevřete noviny a ono to nejede!"
Nicméně občas se mi podaří, že se mohu v autě cítit jako ministr. Tu a tam využiji služeb mého kamaráda Romana. Je to vynikající řidič. A co je důležité, cítím se vedle něho bezpečně. Občas mu přes rameno kouknu na tachometr a někdy se nevyvaruji poznámky, proč jedeme čtyřicet, když můžeme jet padesát, nebo proč jedeme sto šedesát, přestože bychom měli jet sto třicet. A na základě toho se při naší poslední cestě ze Zlína rozvinula zajímavá diskuze. „Víš, tvým problémem, a vlastně problémem spousty řidičů je, že místo aby sledovali provoz na silnici, úpěnlivě sledují jen tachometr!"
I když jsme s Romanem dlouho kamarádi, nic chytřejšího jsem z jeho úst dosud neslyšel. Na palubovce svých automobilů máme spoustu různých tachometrů, otáčkoměrů, ukazatelů a dalších budíků. S něčím podobným se setkáváme v našem každodenním životě. Sledujeme různé „budíky", které regulují náš život. Stanoví limity a hranice, které nemůžeme překročit, za které nemůžeme jít. Obzvlášť po vstupu do Evropské unie se náš život stává čím dál více vymezovaným a omezovaným. A tak jsme čím dál více ve stresu, abychom náhodou nebyli potrestáni, že jsme překročili rychlost o deset kilometrů v hodině, aniž bychom kohokoliv ohrozili.
Nevybízím k nedodržování pravidel. Ale člověk se nemůže stát jejich otrokem a permanentně je sledovat. Ona mají člověku sloužit, aby byl jeho život pestrý, spontánní, prostě abychom se mohli životem kochat. ZBIGNIEW CZENDLIK
