Kdysi jsem měl psa, vlčáka. Dostal jsem ho od řeholních sestřiček z Kravřu. Pojmenoval jsem ho Boss, ale říkal jsem mu Šéfe. Na začátku sice z legrace, ale časem jsem se přesvědčil, kdo je na faře skutečným šéfem. Absolutně jsem ho nezvládal. Boss ovládal mě. To své jméno, které znělo světově, měl i v papírech, které jsem potřeboval, abych s ním mohl do Polska. Kamarád Angličan, když uslyšel, jak se jmenuje můj pes, pozastavil se nad tím a ptal se: „Když je tvůj pes boss, tak kdo jsi ty? Odpovídám: „Víš, já jsem big boss! Je to také způsob, jak se sám můžeš v hierarchii povýšit."
Můj pes Šéf byl také instancí, ke které se někdo mohl odvolat, když s nějakou žádostí neuspěl. V klidu a s upřímnou vážností jsem mohl dotyčnému říct: „Pokud se vám moje rozhodnutí nelíbí, běžte si stěžovat šéfovi!" „A kde ho najdu?" „Já vás k němu zavedu, je na zahradě!" Naštěstí k takové situaci nedošlo.
Šéf byl mnohem chytřejší než já. Potřeboval chytrého páníčka, a ten se naštěstí našel. Martin byl můj kamarád, psovod a cvičitel těchto bytostí. A tak si ho vzal na starost a za krátkou dobu z něho udělal skutečného psa. A protože Martin sloužil také jako psovod u městské policie v Praze, tak jsem Šéfika svěřil do služeb vlasti, aby honil darebáky. Šéf měl nového pána, ale rezidenci měl pořád na farní zahradě.
O Šéfa bylo skvěle pečováno. Měl se doslova lépe než já! Šéfik byl miláčkem manželů Halámkových. Paní Halámková mu každý druhý den vařila teplé obědy. Kuřecí krky, žaludky, srdíčka zamíchané do rýže nebo těstovin, vylepšené nějakou zeleninkou. Tyhle luxusní obědy mi nosila na faru, abych je Šéfikovi dal. Byla nevelkého vzrůstu, a tak se přece jen mého obřího vlčáka trošku bála. Takže bylo mým úkolem mu to naservírovat. Kastrůlek s jídlem nechávala na zemi za dveřmi fary. Časem se na kastrůlku začal objevovat i šedý pytlíček, v němž byly vždy dva čerstvé rohlíky, na které byly nanesené opravdu poctivé vrstvy zchlazeného másla a na nich silné kousky salámu. V duchu jsem si říkal, ta paní Halámková je skvělá, nejen, že pamatuje na mého psa, ale také na mě. Na můj vkus bylo toho másla až moc, tak jsem ho trošku seškrabal a měl jsem hotovou super svačinku. Protože paní Halámková nechávala kastrůlek s pytlíčkem na zemi, kde se i poměrně dost prášilo, jednou, když jsme se ve dveřích potkali, jsem ji poprosil, jestli by ty dobrůtky nemohla dávat na parapet okna, kde je prachu přece jen méně. Zároveň jsem jí poděkoval, že myslí se svačinkou i na mě. Jak oněmělý jsem ovšem zůstal stát, když se mi dostalo odpovědi: „Ale pane faráři, ty rohlíky nejsou pro vás, ale pro vašeho pejska!" Nezbylo mi nic jiného, než zajít za mým Šéfikem a omluvit se, že jsem se na jeho obědě minimálně dva měsíce přiživoval!
Píšu to nejen proto, abych doložil, jak se mám v Lanškrouně dobře, ale abych poukázal i na to, že se neživím jen na luxusních večírcích, ale sežeru i to, co žere pes.
ZBIGNIEW CZENDLIK