Zapomínáme naslouchat svému tělu i vnitřnímu já

Máme za sebou Vánoce, začal nový rok, pro někoho je to období stresu. Jak toto období zvládáte vy?
Stres je relativní. Vytváří ho naše mysl a to si vždy snažím připomenout, když přijdou nepříjemné pocity spěchu. Samozřejmě se stres občas dostaví, ale naštěstí většinou ne na dlouho. Moji nejbližší mi pomáhají uvědomit si, co je v životě opravdu důležité. Není to přeci úklid, napečené cukroví ani kupa dárků, ale naopak společné „obyčejné" chvilky naplněné láskou, porozuměním a klidem.

Pro začínající nový rok si mnozí stanovují předsevzetí, posilovny se každoročně v lednu plní lidmi odhodlanými se sebou „něco" udělat. Jak se na podobná předsevzetí díváte? Jak by na nějakou změnu měli lidé jít, kdy je vhodné začít?
Pokud chce člověk v životě nějakou změnu, není na co čekat. Novoroční předsevzetí mohou být jakýmsi startovacím bodem, ale důležité je opravdové odhodlání změny převést do praxe. Záleží samozřejmě, o co konkrétně se jedná. Pokud chce člověk nějakou opravdu velkou změnu, musí začít malými krůčky a mít reálná očekávání. Vhodné je si vytoužené změny zapsat a přistupovat k nim jako ke stanoveným cílům. Pak se každý den zamyslet, co mohu dnes udělat pro to, abych byl o krůček blíž ke svému vytouženému cíli? Drobnosti se nakonec stanou velkými věcmi a vysněná změna realitou.

Ale zpět k vaší profesi. Vaše profesní dráha se jistě vymyká „českotřebovskému standardu". Krátce prosím zrekapitulujte, co a kde jste vystudovala…
Po maturitě na českotřebovském gymnáziu jsem dostala nabídku odjet do USA, studovat tam a reprezentovat Kansaskou Státní Univerzitu v tenise. Kromě studia jsme měli skvělé tréninkové podmínky, jezdili jsme po státech a získávali nové zkušenosti. Z Kansasu jsem si nakonec krom hromady zážitků a nového poznání odnesla dva bakalářské tituly (psychologie a španělština). Pak jsem se přestěhovala na Floridu, kde jsem byla přijata na magisterské studium na Floridskou Státní Univerzitu do programu sportovní psychologie. V rámci studia byla od začátků i reálná práce se sportovci (jedinci i týmy), což bylo neskutečně důležité pro rozjezd soukromé praxe u nás.

V čem všem, kromě samotného oboru, vás studium ve Spojených státech obohatilo?
Jak již jsem zmínila, praxe v rámci studia byla klíčová. Bez ní bych těžko byla schopná dělat to, co teď dělám. Práce s lidmi je založena na praxi a vlastní zkušenosti jsou proto nenahraditelné. I skutečnost, že je člověk po maturitě „hozen do vody" a musí se postarat sám o sebe, zařídit veškerou dokumentaci, doklady, bydlení apod. To člověka zocelí. Trenérská praxe na Floridě pod vedením jednoho z nejlepších amerických trenérů Nicka Crowla v rámci akademie High Performance byla také velmi obohacující.

Proč jste svou kariéru nerozjela za oceánem? Vztah k rodné zemi byl silnější?
Přesně tak. Jsem z velké rodiny, mám tři starší bratry, kteří již sami mají své rodiny, a vidět je růst jednou za půl roku bylo málo. I díky tomu mi došlo, co je v životě opravdu důležité. Člověk může být šťastný kdekoliv, ale musí k tomu mít své nejbližší kolem sebe.

Už pár let pracovně působíte v ČR. Z mého laického pohledu bych řekla, že podobných profesionálů u nás asi nebude mnoho…
Sportovní psychologie u nás se dostává do povědomí lidí a nabývá na popularitě. V zemi je několik výborných profesionálů a zdokonaluje se i vzdělávací systém. Věřím tedy, že nás bude i nadále přibývat. Moje zkušenost je asi ojedinělá studiem v zahraničí, cestováním, trenérskou zkušeností i tím, že znám metody, systémy i přístup profesionálů z různých koutů světa. Širší obzor v rámci naší profese a sdílení zkušeností s ostatními je pro dobrou práci klíčové.

Kdo jsou vaši klienti a co se jim snažíte předat, dá-li se to stručně shrnout…
Klientela je různorodá – od mládežníků po dospělé, výkonnostní, vrcholové či profesionální sportovce, od jednotlivců přes týmy… V rámci své profese střídám role mentální koučky, mentorky a psycholožky. Snažím se o to, aby si sportovci uvědomili, co je pro ně ve sportu i v životě důležité. O to aby pochopili, jak fungují některé psychické pochody, jak ovlivňují jejich aktuální stav a jak se promítají do výkonu jako takového. Také je učím základní techniky sportovní psychologie a společně hledáme cesty, jak je nejefektivněji aplikovat do tréninků i soutěží.

Co považujete za dosavadní vrchol vaší kariéry a jaké si kladete cíle do budoucna?
Vrchol kariéry snad ještě nepřišel :-) několik úspěchů se ale už dostavilo, např. individuální spolupráce s Davidem Drahonínským – naším nejlepším hendikepovaným lukostřelcem, s Danielem Přibylem – hráčem extraligy ledního hokeje, profesionálními tenisty a tenistkami, českými reprezentanty v motokrosu, autokrosu, gymnastice, curlingu atd. Největším osobním úspěchem bylo asi odstranění psychosomatické bolesti, která znemožňovala jedné klientce aktivní sportování. Po půl roce trápení její bolest zmizela – a to už po čtyřech sezeních.
Za velký úspěch ale považuji i týmovou práci s HC Sparta, Motor České Budějovice a s Rytíři Kladno. Týmová práce je hodně specifická a náročná. Dlouho trvá, než člověk pozná týmové vazby a může účinně a pozitivně ovlivňovat fungování celku jako takového. Pro zdravé „podnebí" v týmu či celém klubu je to ale často nezbytné. Doufám, že si to brzy uvědomí vedení týmových klubů i trenéři a vzniknou nové příležitosti pro zkvalitnění zázemí a péče o sportovce.

Jsou vaše metody aplikovatelné i na jiné oblasti, než je sport? Například pro právníky, lékaře… ale i v úplně běžném obyčejném každodenním životě? Dají se formulovat nějaká základní obecná pravidla?
Ano jsou. Vždy jde jen o to, aplikovat je na specifické situace a hledat způsoby pro jejich zužitkování. Stejně tak jako si sportovec může před soutěží představovat úspěšně zvládnutý závod, může si každý z nás ráno v posteli představit ideální den, který bychom chtěli prožít. Ve chvíli, kdy má člověk jasno v tom, co vlastně chce, zvyšuje svoje uvědomění i kontrolu nad tím, co se mu v životě děje. Roste tak životní naplnění i celková spokojenost.

Na vašem webu máte citaci Bruce Jennera: „Každý sportovec (ale i umělec, lékař atd.), který chce uspět, by měl trénovat svoji mysl alespoň stejně tak, jako trénuje svoje tělo." Už staří Řekové ctili ideál kalokagathia, ale dnes na to asi zapomínáme, že?
Žijeme v uspěchané době a kvůli obrovské hromadě informací, které se na nás denně valí, zapomínáme naslouchat svému tělu i svému vnitřnímu já. Řídíme se hodně tím, co nám řeknou druzí a souznění mysli a těla se tak mnohdy vytrácí.

Dovolte mi malé odlehčení v podobě dvou otázek: Učíte, jak ovládat emoce, sebevědomí, jak se „kontrolovat"… dokážete se ale přes svou profesi chovat „nekontrolovaně" – spontánně?
Spontánnost ve formě otevřenosti a uvolnění je mi blízká s lidmi, které dobře znám, či v interakci jeden na jednoho. Ve společnosti u mě převládá sebekontrola a uzavření – často spíš naslouchám a přemýšlím. Nemám potřebu se hlasitě projevovat či vášnivě diskutovat.

Nedávno jste se vdala, neměl váš manžel z vaší profese obavy? Že na něj budete zkoušet „ty vaše techniky"?
Seznámili jsme se právě díky práci, takže myslím, že tomu bylo spíš naopak. Jeho zájem o mou práci nás vlastně dal dohromady. Doma se ale snažím oddělovat práci od osobního života :-) Mít v hlavě sportovní psychologii čtyřiadvacet hodin denně by mě asi dovedlo k šílenství :-)