František Josef Andrlík.V březnu 1873 přemístila Zemská školní rada podučitele Františka Josefa Andrlíka ze školy ve Výprachticích na školu v Ústí nad Orlicí.
Andrlík se narodil 21. září 1852 v Poličce, kde jeho otec, krejčí, vlastnil i malé hospodářství a později si otevřel obchod se střižním zbožím. Byl členem městské rady a řady spolků a loajálním občanem rakousko-uherského státu. Syna nechal pokřtít jménem tehdejšího císaře Františka Josefa I. Matka pocházela z učitelské rodiny a prosadila, aby syn studoval. Navštěvoval tamější německou reálku a pak tříletý „Ústav ke vzdělání učitelů" v Hradci Králové. Oba rodiče byli velmi zbožní a tak byl vychován i syn.

Společenský a církevní život

Andrlík přešel po rozdělení školy v Kostelní ulici na chlapeckou a dívčí na novou měšťanskou školu spojenou se školou obecnou. Brzy se oženil s Františkou Korábovou, nadšenou ochotnicí. Věnoval se společenskému, spolkovému a církevnímu životu, zúčastňoval se zábav, publikoval články v novinách, přispíval do pedagogických časopisů, přednášek, vyučoval hudbě a němčině a brzy začal psát své povídky a romány. Byl přívržencem staročeské strany, která nevystupovala proti rakouské politice, spolupracovala se šlechtou a odmítala aktivní politiku mladočechů. Odebíral staročeské noviny „Pokrok", do nichž přispíval.
V době Andrlíkova příchodu bylo Ústí venkovské město s dřevěnými chalupami, v nichž nejvíce místa zabíraly ruční stavy. Pracovat musela celá rodina od brzkého rána do tmy a příjmy odpovídaly rčení „tkalcovina je žebrota".

Ušlechtilé spisy pro mládež

Andrlík čerpal své náměty k povídkám a románům v naprosté většině z venkova a psal „ušlechtilé spisy pro mládež". Pro mládež napsal osmdesát čtyři knih, z toho bylo padesát jedna zcela původních a dvacet pět překladů, které však upravoval. Šlo např. o oblíbenou anglickou knížku „Malý lord", od Dickense „Děd a vnuk", od Bret Harta „Puritánka", z němčiny práce Fr. Hoffmana a z angličtiny cestopisy M. Wulfové a upravil i Robinsona Crusoa.
Řadu námětů čerpal ze školního prostředí, zachytil dětské myšlení a jednání, jejich touhy a osudy. Ukazuje, že i chudé děti mohou vyniknout, když budou usilovně pracovat. Snaží se v příbězích výchovně působit, Arne Novák mluví „o naivním moralizování, které kolísá mezi moralizováním a skutečným zachycením dětského světa". Cesta k úspěšnému životu podle něj vede jen přes poctivou práci. Vyzývá k pomoci chudým a slabým, k úctě k bohu, vlasti a císaři. To dokládá na osudech svých hrdinů. Oblíbené byly jeho pohádky a obrázkové knihy. V roce 1880 navštívil Bulharsko a napsal dobrodružné příběhy o bojích balkánských národů proti Turkům, např. Kříž a půlměsíc. Toto téma pak zpracoval v dalších knihách, protože Balkán navštívil i v dalších letech. Založil tak vydávání dobrodružných knih pro mládež.
Byl redaktorem dětských knih v několika nakladatelstvích, řídil edice dětských knih a založil přílohu o dětské literatuře v Listech školské správy. Napsal životopis císaře Františka Josefa I., který byl schválen ministerstvem školství pro druhý a třetí stupeň škol v celém Rakousku.

Náměty čerpal z venkova

Jeho knihy pro dospělé v naprosté převaze čerpaly náměty z tehdejší vesnice. I v nich byla skryta výchovná tendence. Na svých vycházkách sbíral nejrůznější události v navštívené vesnici. Námětem mu byla vesnická manželství, život výměnkářů, svatby přes dohazovače, selská tvrdohlavost, spory o majetek a dědictví, těžká selská práce, osudy čeledínů a děveček, vesnické zvyky a zábavy, odchody z vesnice do měst a továren, historie selských rodů a jejich rozklad. Vycházely v různých edicích, např. „Náš venkov" v osmi sešitech ročně. Z Orlicka zachytil pašování cukerinu v Orlických horách. V alkoholu vidí největší zlo.
Jeho knihy vydávalo 25 nakladatelství v Praze a řadě měst, která se zaměřila na lidové čtení a náboženskou literaturu.
Andrlík nemohl nevidět, jak se změnil život v Ústí po vzniku textilních továren po roce 1880. Prvním podnikem byla Hernychova továrna, majitel vlastnil další továrny v okolí, brzy pak vznikly další továrny, např. J. Sobotky, Fr. Pollaka, Ad. Jandery a řada menších závodů, v nichž pracovalo přes dva tisíce dělníků. Velká část z nich docházela do práce denně z okolních vesnic. Pracovní doba byla od roku 1884 snížena na jedenáct hodin, což se nedodržovalo. Hernych nedovoloval přerušit práci ani na polední přestávku, což vyvolalo v roce 1888 stávku. V továrnách pracovali mladiství od čtrnácti let. To vyvolalo řadu stávek a vznik prvních dělnických spolků a politických stran.

Jako další zachytil život dělníků

V té době se životem dělníků zabývalo jen několik autorů, např. Jan Neruda („Trhani"), G. Pfleger- Moravský („Z malého světa"), Antal Stašek („V temných vírech", „Švec Matouš") a Jakub Arbes ve svých romanetech.
Snad Andrlík znal tyto knihy, ale hlavně viděl, jak se změnil každodenní život ve městě vlivem rostoucího počtu dělníků. Napsal dvě povídky, které spojil pod názvem „O sousto chleba" s podtitulem „Dvé povídek z továrního ovzduší". Knížka vyšla v roce 1900 v pražském nakladatelství, které vydávalo lidové čtení a církevní literaturu.
První povídka „Talmové zlato" (nepravé, upravená mosaz) charakterizuje svým názvem hlavního hrdinu, mladého dělníka Josefa Havlíka, který se postaví do čela stávky, ale pak dělníky zradí za své povýšení. Název odsuzuje i stávku jako špatný způsob, jak zlepšit poměry v továrnách. Děj se odehrává v Borovnici (Ústí) v továrně Boreckého (Fl. Hernych). Havlík čte noviny a knihy, ale i špatné, socialistické a protináboženské, „které pomlouvaly měšťáky, kněze a úředníky", „papouškovaly rovnost, volnost, bratrství, práci čest, zkrácení pracovní doby a boj proti kapitálu". Nespokojenost dělníků posuzuje jako touhu „po požitcích a kupování zbytečných věcí. Užít si." Vypukla stávka, stávkující zničili zásilku bavlny, vytloukli obchody a pronikli do továrny. Byli vytlačeni a padesát z nich uvězněno. Havlík slíbil řediteli továrny, že stávku ukončí za místo mistra. Jeho jednání bylo prozrazeno a musel z města utéci. Vše se vrátí do starých kolejí a ve městě nastal „pořádek a klid". Zrádce Havlík skončil jako sebevrah.
Druhá povídka „Spasitel chudiny" opět začíná bídou dělníků, ale autor našel utopické východisko, když se do Orlice (Ústí) vrátí bývalý občan, který vynalezne tresť, jejíchž několik kapek zažene hlad. Realisticky vylíčil bídu dělníků, za hrdinu si vybral tkalce Jiráka, který nemůže uživit svou rodinu. Když byla vyhlášena stávka, Jirák pracuje v lese. Zde se setká s doktorem Malinským, který mu vypráví, jak žijí dělníci v cizině, kde žil. Také mu doporučuje, aby četl, „ale musí pamatovat na vzdělání mravné a náboženské… Dělnictvo holduje bezbožství… Z toho plyne zkáza v dělnických rodinách".
Po vypuknutí stávky, nabídl doktor Malínský svou tresť, která odstraní bídu, protože několik kapek odstraní pocit hladu. Užívání tresti způsobilo, že dělníci pracovali stále méně hodin a bohatli. Nespokojeni byli pekaři, krupaři a řezníci. Ti chtěli Malínského odstranit. Továrny získaly nové objednávky, ale dělníci odmítli pracovat. Stoupaly ceny, klesla těžba uhlí a omezila se doprava. Zvláště nespokojeny byly ženy. Dav nespokojenců zapálil doktorův dům, kde Malínský uhořel. Řada lidí byla zatčena. Děkan svolal jednání dělníků s továrníky a do měsíce se obnovila výroba. Dělníci poznali, že doktorova tresť „nemůže lidstvu trvale pomoci", „toliko pilná práce a skromnost ve všech potřebách jsou pravými zdroji lidské spokojenosti a blahobytu".
Andrlík přispíval do řady časopisů, např. ve „Zlaté Praze" otiskl životopis operního pěvce J. K. Lukese, ústeckého rodáka. Vydal tehdy oblíbené „gratulanty", což byly „sbírky původních přání ke všem příležitostem pro každý stav a stáří", např. rodičům, prarodičům, kmotrům, příbuzným, milencům, nadřízeným, duchovním, učitelům, zaměstnavatelům, k jmeninám a narozeninám.
Získal řadu uznání a odměn za kladné působení na mládež od c. k. místodržitelství v Praze, k osmdesátým narozeninám Čestné občanství města Ústí a blahopřání od bulharského vyslanectví. Později byla jedna z ulic pojmenována jeho jménem (dodnes). V městské kronice z roku 1931 byl zapsán jeho životopis a seznam všech jeho knih. Dožil se vysokého věku a i v době třiceti let své výslužby neustále psal. Zemřel 28. listopadu 1939 v Ústí a jeho urna je uložena na ústeckém hřbitově.
Andrlík napsal velké množství knih (celkem 206), některé vyšly ve dvou až třech vydáních. V převážné většině vycházel ze skutečných osudů vesnických lidí. Řešení životních nezdarů vidí v lásce, odpuštění a spolupráci lidí. Tomu odpovídá i řešení dělnické otázky, kde odmítá socialistické požadavky, násilí a za hlavní věc považuje získání lepšího vzdělání. Příčinu nespokojenosti vidí v „nezřízené touze po penězích" a v „opuštění křesťanské věrouky", která požaduje „pracovitost a skromnost". Jako jeden z prvních přinesl do literatury dělnické prostředí.
Jiří Cihlář