„Jako dítě jsem se vymlouval na bolest břicha, abych nemusel do školy," směje se šestačtyřicetiletý Martin Bartoš, kterému se škola stala domovem. Ke školnické profesi ho dovedla souhra náhod. „Pracoval jsem jako mistr ve firmě OEZ v Sobkovicích, odkud se měla výroba stěhovat. Zároveň byla na spadnutí rekonstrukce městského bytu, ve kterém jsme žili, a najednou se objevil inzerát nabízející práci i bydlení," vzpomíná. Zatímco dříve školníci běžně využívali služební byty, dnes podle Bartoše o ně není velký zájem. „Jsem vlastně stále v práci. Jdu si odpoledne na chvíli lehnout a někdo zazvoní, že něco potřebuje. Ty byty někdy nejsou ani moc útulné, my máme skoro sklepní byt. Dříve bylo školnické bydlení téměř zadarmo, dnes se už ale platí klasický nájem," vysvětluje a dodává, že otevřít dveře a být hned v práci je i výhoda.

Zvonění ohlašující začátek a konec vyučování po letech už ani nevnímá. Ze začátku si musel i s ostatními členy rodiny zvyknout na celou řadu zvuků. „Nad naším bytem je třída. V momentě, kdy začne přestávka, najednou začne takový rachot s židličkami, že se každá návštěva lekne," líčí s úsměvem školník. Jednou, když šel v podvečer po prázdné chodbě, myslel si, že pláče dítě omylem zamknuté ve třídě. „Šel jsem dál a dál a to tak tence protékal záchod, že to znělo jako dětský pláč," objasňuje.

O prázdninách je nejvíc práce

Za pár dní téměř čtyři sta dětí radostně vyběhne vstříc prázdninám a školní chodby na dva měsíce utichnou. „V červenci a srpnu je na škole nejvíc práce. Výměnu oken a dveří už máme naštěstí za sebou, letos to budou takové průměrné pracovní prázdniny. Čeká mě malování asi šesti tříd, výměna lina a rekonstrukce školní kuchyňky," vyjmenovává Bartoš.
Rozbitá okna, vystříkané hasicí přístroje a další lumpárny – i s tím se školník musí popasovat. „Před měsícem jsem se setkal na pivě s jedním bývalým žákem. Vzpomínali jsme na to, jak kdysi rozbil sklo ve dveřích, zkrátka normální klukovina," říká Bartoš. Našel viníka a dal mu doklad ze sklenářství, aniž by o tom věděli učitelé. „Jeho tatínek u nás zazvonil, vrazil mi lístek do ruky a trval na důkladném prošetření. Nakonec vyšlo najevo, že to udělal se svým bráchou, takže tatínek stejně musel platit," vypráví.

Povolání pro lidi, co rádi kutí

V roli školníka zažil Martin Bartoš krušné chvíle. „Nejhorší bylo, když přijeli ke škole hasiči, že hoří, a já o ničem nevěděl. Ve stropě bouchnula tlumivka a šel z toho kouř," vysvětluje školník. Naštěstí to byl jen planý poplach. Podruhé hořelo v tělocvičně doopravdy, vzplanula vzduchotechnika. „Požár se nám podařilo uhasit dřív, než přijeli hasiči," oddechne si úlevou i při pouhé vzpomínce. „Dělal jsem všechno automaticky, správně, jak to má být," oceňuje nakonec Bartoš desítky školení, která musel absolvovat.
Se svou profesí je spokojený. Vyučil se jako elektrikář a už na střední škole pracoval s dětmi, vedl tábory a chtěl být mistrem. „Zaplať pánbůh, že jsem se nestal učitelem," směje se školník. „Nemají to dnes s dětmi ve třídách jednoduché. Moje práce je taková střední cesta," pochvaluje si.
Martin Bartoš ví, kde ve škole vede jaký drát, jaká trubka. Dostane se k mnoha řemeslům, naučil se zednické i obkladačské práce. „Je to povolání pro lidi, kteří rádi kutí, baví je dělat různorodé činnosti a umí leccos spravit. A hlavně musí mít rádi děti," uzavírá jablonský školník.
Hana Strnadová