V únoru roku 1945 přesouvali Němci přes podorlický kraj vězně koncentračních i zajateckých táborů. Kunčický kronikář Jan Tomek (obce Kunčice a Orlice a město Kyšperk byly v roce 1950 sloučeny do města Letohrad) popsal v obecní kronice několik takových transportů:

9. února Po hlavní trati od České Třebové ku Praze projíždí za třeskuté zimy vlak s trestanci naloženými v otevřených uhlácích. V České Třebové bylo z vlaku vyhozeno pět mrtvol, u Dlouhé Třebové sedmadvacet, v Ústí nad Orlicí tři. Očitý svědek vypravoval, že to byly jen kostry potažené kůží. I otužilýtamní farář nezdržel se slz.

10. února Pochod smrti několika tisíc zajatců se pohybuje po státní silnici ze severní Moravy k Žamberku. Ve Výprachticích bylo zastřeleno deset zajatců, protože už nemohli dále.

22. února Z Kladska přijel do Kyšperka nákladní vlak, v němž byly zařazeny čtyři uhláky naplněné trestanci. Mezi živými lidmi bylo několik mrtvol.

RUSOVÉ NA KUNČICÍCH

Při pěších přesunech, takzvaných pochodech smrti, se podařilo některým zajatcům uprchnout. To se zde stalo 21. února 1945 a kronikář Tomek k tomu zaznamenal: „Transport ruských zajatců jde pěšky za mrazu mínus pět stupňů od Lanškrouna do Dolní Dobrouče. Několika zajatcům podařilo se utéci. Dostalo se jim přístřeší a stravy u občanů kunčických.“

Na snímku angličtí zajatci ukrývaní v Orlici, vpravo Ferdinand Stejskal s manželkou.Na snímku angličtí zajatci ukrývaní v Orlici, vpravo Ferdinand Stejskal s manželkou.Zdroj: archiv Stanislava AdamcePrvní setkání s ruskými uprchlíky popsal ve svých vzpomínkách jeden z obyvatel Kunčic Bohumil Moravec: „Nejdřív se báli, pak ale pochopili, že jim nesu jídlo. Byl na ně otřesný pohled: kostry potažené kůží, na nohách hadry, na sobě cáry a pytle, špinaví a zmrzlí. Když jsem se loučil, stáli v pozoru a salutovali.“

Moravec jim slíbil, že se o ně postará. Zatím spali ve stohu a postupně se pro ně v lesích budovaly úkryty. „Manžel byl každou chvíli pryč, a já nevěděla kde,“ vzpomínala Marie Sýkorová z Kunčic na svého muže, který se stavěním bunkrů pomáhal. „Všechno se drželo v tajnosti. Jen mi řekl, že nebude doma, ale ať se nebojím, že nic zlého dělat nebude.“

Sehnat potraviny v době přídělového systému bylo obtížné, proto se starost o zajatce rozdělila mezi více rodin. O ničem se nemluvilo – ani doma mezi nejbližšími. Zcela utajit se taková pomoc ale také nedala.

NIKDO NIKOHO NEUDAL

Vítězslav Janovský pro Paměť národa vzpomínal, jak v Kunčicích chodíval jeho strýc do lesa s jídlem. Jednou prý vzal jednoho z ruských vojáků domů, aby se umyl. Ten když uviděl vykachlíkovanou koupelnu, rozhořčeně pravil: „Ty buržua!!“

Obec Kunčice měla kolem sedmi set obyvatel. O zajatce se tam staralo asi dvacet rodin. Údaje o počtu ukrývaných zajatců se různí – od padesáti do osmdesáti lidí, převážně Rusů, ale i Francouzů, Angličanů a Jugoslávců. Mnoho jich bylo i v sousední Dolní Dobrouči a dalších okolních obcích.

Přestože o uprchlících věděla celá vesnice i četníci, nikdo nic neprozradil a nikdo nikoho neudal. Jakákoliv podpora zajatců byla samozřejmě krajně riskantní. Do posledního válečného dne hlásaly plakáty na každém rohu trest smrti pro každého, kdo pomáhá zajatcům jakékoliv národnosti.

ANGLIČANÉ V ORLICI

Stejná situace nastala v sousední Orlici. Tam v únoru 1945 přišlo patnáct anglických vojáků, kteří uprchli ze zajateckého tábora v Králíkách. Na starost si je vzal kovář Ferdinand Stejskal, který je ukryl ve své lesní chatě, a postupně pro ně místní muži vybudovali dva bunkry. Angličané byli na rozdíl od Rusů pěkně oblečeni, měli dokonce nerez příbory.

Iva Marková

Jsme rádi, že jste dočetli náš článek. Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky soukromým dárcům. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!