Kdy vám učarovalo dřevo?
Už od dětství jsem pozoroval dědu při práci. Po něm mi zůstala truhlářská dláta a nože. Sám jsem v té době modeloval figurky z hlíny, moduritu nebo cínu. Inspirace přišla po zhlédnutí jedné pohádky, na název si nemohu vzpomenout, kde byla velká vyřezávaná šachovnice. Protože mám jako modelář i vyučený nástrojař k rukodělné výrobě blízko, zkusil jsem šachy vyřezat a už se dláta nepustil. Tím jsem víceméně začínal a bylo to až na vojně.

Letohradský řezbář Martin Petr.Zdroj: Jiří Tichý

Na zámku jste nedávno vystavoval i loutky…
Bavilo mě vyrábět loutky. Snažil jsem se s nimi proniknout do Prahy, bohužel jsem narazil na spíše obchodníka než člověka se smyslem pro umění, proto jsem přesedlal na větší věci. Mnoho lidí nedokázalo ohodnotit práci vynaloženou na objektech řezaných s detailním propracováním. Vyřezávat velké sochy je pro mě relax. Odpočinu si u toho, a když se mi objekt povede, mám z něj přirozeně radost.

Tatínek byl také řezbář?
Není, ale maluje, to jsem po něm bezpochyby podědil.

Nechtěl jste pracovat se dřevem už po základce?
Začínal jsem jako nástrojař, vyučil jsem se na letohradském učilišti. Po nástavbě jsem nastoupil na vojnu a tam mě chytlo dřevo. Jelikož mě bavil sport, tak jsem na vojně zůstal a jsem tam už patnáct let. Pracuji jako vojenský pyrotechnik na Adamu, kde je muniční sklad. O práci bych nouzi neměl, ale času se mně nedostává.

Děláte třeba rámy na obrazy?
To vyloženě ne, ale třeba ozdoby na dveře, nábytek a zrcadla jsem vyřezával.

Chtěl byste zkusit sochy i z jiného materiálu?
Co by mě zajímalo a co bych určitě chtěl zkusit, jsou sochy vytesané z pískovce.

Co právě tvoříte?
Dokončuji sochu vodníka pro kamaráda nohejbalistu a pár postav do betléma pro Dlouhoňovice.

To bude tíha, ten vodník…
Nějakých tři sta kilo.

Jak přemísťujete sochy?
Znám Pavla Pavla, od něho jsem odkoukal metody, jak se velké sochy přemísťují. Ne, dělám si legraci. Používám paleťák a vysokozdvižný vozík, případně přijdou dva tři lidi pomoci, jinak to nejde.

Vzpomenete si na první zakázku pro Letohrad?
Jedna z prvních zakázek přišla od Pavla Tacla na sochu strážce Orlické Tvrze a od Milana Krále z Jankovic. Tam museli skácet stříbrný smrk a přemýšleli jak dřevo uchovat v jiné podobě. Měli ke stromu vztah, protože kořenáček dovezla jejich babička z Vysokých Tater. Nabídli ho jako vánoční strom a pak mě požádali, abych z kmene vyřezal krále a čarodějnici. Ze smrku se moc dobře nedělá, abych řekl pravdu, ty detaily musíte stihnout za mokra, jinak se vyštípou. Samozřejmě nejlepší dřevo je lipové, ale to zase venku tolik nevydrží, pokud nemá dobrou povrchovou úpravu.

Pátý ročník tradiční akce Brány památek dokořán měl v Letohradu opět úspěch.Zdroj: Deník / Janoušková Iva

Není to tak dávno, co jste na nádvoří odhalovali lavičky s postavami manželů.
Mám rád výzvy, rád vymýšlím a dělám něco nového. Myšlenka Martina Hatky vyrobit sochy z pokáceného buku červeného, oblíbeného místa pro fotografování svatebčanů, se mi zalíbila. Původní záměr ztvárnit stojící novomanžele na místě, kde původně stával buk, jsme nakonec zavrhli. Postavy z buku, to nebylo vhodné, trpěly by, přemýšlelo se o jiné variantě. Nakonec jsme šli cestou sedících postav, pak nás napadlo udělat lavičky dvě, protože se tam vedle novomanželů fotí i zlaté svatby.

Bylo z buku dost materiálu?
Potřeboval jsem vyříznout  bloky, ze kterých půjdou posléze vyrobit dílce k sestavení lavic, ale strom byl prohnilý, různě pokroucený, větve vrostlé dovnitř, nebylo to čisté dřevo. Odpad by byl veliký. Proto jsme vybrali to nejlepší dřevo a udělaly se z toho lavičky. Figury jsem nakonec vyřezal z topolu.

Spolupráce s městem zřejmě nekončí.
Byl jsem osloven, abych zhotovil letohradský betlém a já tuto výzvu rád přijal, ale zatím je všechno otevřené.

Děláte si nákresy nebo modely?
Zpravidla ano, protože si ujasním, jak bude dílo vypadat

Při opracování materiálu používáte dláta i motorovou pilu?
S motorovkou začínám, musím se postupně „prohrubovat“ až k dlátům. Neumím rychle něco udělat jen motorovkou, nic mi to neříká. Před časem mě požádal kamarád, abych jen tak nahrubo vyřezal motorovkou sochu indiána do třímetrového kmene stromu na Bredůvce. Že to bude dárek pro jeho známého k padesátinám. Já to prostě neumím, abych přišel a udělal něco jen tak. Když už se do práce pustím, tak ji udělám do konce. Nakonec je indián i vybarvený. Takhle to většinou dopadá. Beru to tak, že zaprvé to je moje vizitka a zadruhé z toho musím mít dobrý pocit.

Z vašich soch je patrné, že si s nimi vyhrajete.
Mám rád detaily, dlátem zjemním výraz, doplním rysy. Když má socha třeba sto deset průměr a je dvě stě dvacet vysoká, tak na ni ze země nedosáhnete. Standardně používám štafle, nebo si postavím lešeníčko.

Máte nějaké spřízněné duše, scházíte se s umělci?
Občas jsme se vídávali s kamarády na sympoziích. Protože jsem vrcholově sportoval, tak jsem neměl mnoho času navazovat více kontaktů.

Jezdíte taky ven jako voják pyrotechnik?
Nejezdím, mám rodinu, a proto už nemám zájem účastnit se zahraničních misí.

Baví děti chodit za vámi do dílny?
Baví, samozřejmě bych byl rád, kdyby to někdo z nich dělal, co si budeme nalhávat, vzhledem k jejich věku je teď těžké hodnotit, kdo by mohl mít k řemeslu větší cit. Všichni už měli možnost si to vyzkoušet a bavilo je to. Necháme se překvapit, co čas ukáže…

Eva Hlaváčková, Magdalena Navrátilová, redakce