„Mám strach, že to ani neobejdu," smál se Vlastimil Stratílek, „tolik výrobků firmy tady nikdy nebylo. Kdyby se našel člověk, který by napsal příběh každé té stříkačky, tak to bude bichle a každý příběh bude jiný. A každý je úžasný. Třeba stříkačka z Brtče byla schovaná za dřevěnou přepážkou. Přišli na ni až při bourání hasičárny. Vytlačili ji ven, vzali za ty páky a ono to chodilo, takový příběh by člověk nevymyslel."

Za příběhy precizních strojů stojí příběh rodu Stratílků, kterým byla firma v roce 1948 znárodněna. To už ji vedli bratři Václav a Vlastimil, oba ji museli opustit. „Do té doby se nechci záměrně vracet. Pro mě nebyla tak šokující jako pro mého otce a jeho bratra, pro moji maminku. Táta mi pak říkal: ´Mně nevadí, že byl podnik znárodněný, ale myslel jsem si, že si budou vážit toho, že jsem stál u kolébky vzniku toho podniku a že se toho budu moct dál účastnit, nezávisle, aby nikdo nemohl říct, že si dělám nějaký nárok.´ Vůbec největší zklamání pro tátu ale bylo, že ho pak celá řada lidí, kteří byli v podniku třeba už od vyučení, přestala zdravit," vzpomínal Vlastimil Stratílek.

O to větší radost mu dělá vidět, jak hasiči stroje opatrují, jak si jich váží. „Je to hezké, mám radost, když slyším, jak stroje chválí, jak to bylo udělané. To mi táta vštěpoval a následovalo mnoho pohlavků, když jsem ho nechtěl respektovat. Dnes na ně vzpomínám s radostí," vyprávěl Vlastimil Stratílek a s pohledem na stroje dodal: „Všechna tahle smetana patří mému dědovi, otci a strýci."