Nejstarší dům ve městě přivítal v závěru minulého týdne vzácného hosta. Sbor Jednoty bratrské v Ústí nad Orlicí totiž navštívil její biskup Evald Rucký. Čelní představitel církve, jež začala psát svou historii před více jak 550 lety v nedalekém Kunvaldu, má v posledních dnech napilno. Co nevidět totiž zamíří jednapadesátiletý otec tří dcer do Kanady, kde se uskuteční celosvětové setkání představitelů Jednoty. A právě kolem církve, jejíž pozice je dnes paradoxně mnohem silnější v zahraničí než u nás, se točil následující rozhovor.

V polovině patnáctého století se začala historie Jednoty bratrské psát v tehdy nevýznamném Kunvaldu. Proč právě tam?
Tady bylo panství, které patřilo Jiřímu z Poděbrad, prvnímu husitskému králi. Jiří měl poměrně dobrý vztah s pražským arcibiskupem Janem Rokycanou. Bratr Řehoř Krajčí, strůjce bratrského probuzení, sem byl Rokycanou, který byl zřejmě jeho strýcem, poslán.

Co ale vím, tak nová církev neměla od úvodních let na růžích ustláno, že?

Důležité je, že u Bratří došlo u hledání podstaty evangelia a pravdy k razantnímu rozhodnutí. Oddělili se od husitské i římské církve. V té chvíli se však stali pro krále kacíři a pikharty. První, kdo začal pronásledovat Jednotu bratrskou, byl tedy sám Jiří z Poděbrad. Z počátku šedesátých let skončili někteří představitelé Jednoty včetně bratra Řehoře ve vězení.

Jednota také udržovala styky s německým reformátorem Martinem Lutherem, viďte?

To jsme o nějakých padesát, šedesát let později, kdy je církev díky Lukáši Pražskému již stabilizovaná, komunikativní a otevřená. Luther Jednotu z počátku kritizoval, ale když byl starší, uznal nakonec kvalitu jejího církevního uspořádání.

Sousední Brandýs je výrazně spjat se jménem biskupa Jana Amose Komenského. Přinesla tato fenomenální osobnost do Jednoty něco převratného?

Trochu bych polemizoval o Komenského fenomenálnosti. On nebyl jediným, kdo byl pro Jednotu fenoménem, třeba Jan Blahoslav. Komenský se totiž nestal biskupem z vlastní ambice. Okolnosti však rozhodovaly. Komenský byl hlavně pedagogem, a v tom je pro svět nejcennější.

Hodně svéráznou, ale zapomenutou postavou je cestovatel Martin Kabátník, co se o něm ví?

On byl pověřen s třemi dalšími, aby zkusil dojít do Jeruzaléma. Šli spolu přes dnešní Rusko do Konstantinopole, tam se rozdělili. Martin Kabátník došel nejen do Sýrie a Jeruzaléma, ale dostal se až do Egypta. V Jeruzalémě pochopitelně původní církev nenašel, patří ale mezi první naše píšící cestovatele.

Od jednotlivých osobností k postupnému vývoji církve. Vaše církev je známa coby „putující“, odkdy?

Do značné míry je to zásluha Kristiána Davida, který došel na panství hraběte Ludvíka Mikuláše Zinzendorfa. Zde vznikla exulantská vesnice Ochranov, dnešní Herrnhut.

A co mimoevropské cesty Jednoty bratrské?

Z Ochranova vědomě a dobrovolně vyšli první dva misionáři v srpnu 1732 do Karibiku. Tím začala vlna misionářů, která se v průběhu sto let dostala nejen do střední Ameriky, ale také do severní a jižní Ameriky, pochopitelně do různých míst Evropy a byly pokusy i do Asie. Druhý dech to vzalo v 19. století, kdy se bratři dotkli všech kontinentů.

Kde má dnes Jednota nejsilnější pozici?

Jednoznačně v Africe, kde má kolem mnoho stovek tisíc členů, okolo 71 procent všech členů Jednoty bratrské.
To mi přijde jako paradox, v Česku je vás v řádu několika tisíc.
Při sčítání lidu v roce 2001 se k nám přihlásilo téměř čtyři tisíce obyvatel. Jádro opravdu aktivních, kteří pomáhají druhým, je asi tisíc dospělých.

Je tendence v posledních letech vzestupná, nebo naopak?

Rozhodně je vzestupná, mimo oněch tisíc aktivních dospělých členů k nám přichází na tři a půl tisíc dalších pravidelných aktivních účastníků, které pojmenováváme jako zůstávající. A k nim ještě připočtěme asi třicet tisíc tzv. přicházejících nepravidelných hostů. To jsou přátelé, kteří s námi sympatizují. Byla doba, kdy jsme spíše ubývali, přibližně mezi léty 1995 - 1999. Od roku 2003 se situace otáčí.

Kolik sborů Jednota v republice má, dá se hovořit o nějaké „baště“?

Takovým dnešním Kunvaldem je liberecký sbor (usměje se). Jednota byla právě v tomto městě před sto třiceti lety oficiálně zaregistrována. Dnes je Liberec jakýmsi otcovským sborem, který vyslal do terénu již více jak dvacet rodin. Například do Ústí jsme poslali pastora Daniela Dostrašila s jeho manželkou. Jinak dnes spravujeme na třiadvacet sborů a dalších pět je před oficiálním otevřením. Provozujeme celkem sedm škol, tři mateřské a tři základní, pak také jednu teologickou. Dále vlastníme na osmnáct rodinných a mateřských center, k tomu pět seniorských center a také dvě diakonie (zařízení pomáhající handicapovaným, nemocným a seniorům, pozn. autora).

Jak dlouho působíte, pane biskupe, u Jednoty?

V naší církvi pracuji od roku 1987, v kontaktu jsem s ní od roku 1980. Nevyrůstal jsem v křesťanské rodině, uvěřil v roce 1977 a v Církvi bratrské. Moje žena je však potomkem bratrských misionářů z Ochranova. Hodně mne zasáhlo, když jsem poznal Jednotu bratrskou v polovině osmdesátých let, že je téměř na vyhynutí. To jsem nechtěl dopustit.

Z toho mi vychází, že jste předtím studoval jiný obor, pletu se?

Původně jsem studoval Státní konzervatoř v Praze, obor klasický balet (usměje se). Miloval jsem architekturu, výtvarné umění a také mě zajímala historie. Už tehdy jsem nad existencí Boha přemýšlel a rodil se tam můj vztah k němu. Chodil jsem do Církve bratrské, která patří mezi modernější protestantské církve. O službě Jednoty bratrské jsme však nikdy nehovořili.

Kde jste zjistil víc?

Víc jsem se o Jednotě dověděl i díky tomuto ústeckému sboru. Nejen, že je starý téměř pět set let, ale také právě téměř před sto deseti lety získal tento sbor dům, který mu kdysi patřil. O to se zasloužil pradědeček mé ženy, bratr kazatel Josef Mikuláštík, který v Ústí téměř po čtyř stoletích obnovil činnost sboru.

Kolik let zastáváte funkci biskupa Jednoty?

To je trochu složitější. Členem Úzké rady jsem se stal před dvanácti lety. Biskupem české Jednoty bratrské jsem od roku 2004.
Co nevidět odlétáte na pracovní zasedání všech prezidentů provincií Jednoty bratrské do Kanady, s jakými tam jedete očekáváními?
Očekávání jsou velká. Jednota bratrská zažívá obrovský rozmach, práce v Africe roste neuvěřitelně rychle.

Sám ale víte, že černý kontinent dlouhodobě strádá.

Je to tak, Afrika je na kolenou hlady, nemocemi. I dneska platí známé lidové přísloví: k Bohu máš blíž, když máš kříž.

Promiňte, ale to mi zní dost alibisticky, vám ne?

To tak říkají lidé, ne já. Afrika je v zoufalém stavu a ti, kteří si nevědí rady, se obracejí k Bohu. Jednota bratrská tam rychle buduje školy, nemocnice, nestojí někde na ulici. Když lidé poznají nezištnou lásku křesťanů, přidají se k takové myšlence rádi.

JAN POKORNÝ