Při stavbě dráhy Choceň – Meziměstí v letech 1873 až 1875 došlo k postavení moderní budovy nádraží a Choceň nabyla na svém významu železničního uzlu. Nádražní restaurace byla zřízena v nové staniční budově č. p. 400 v roce 1875 a provozovala ji Společnost státních drah v Praze. Na rozdíl od současnosti patřily nádražní restaurace za Rakouska-Uherska a první republiky k tomu lepšímu, kde se cestující mohl pohodlně najíst a napít. Udržovaly si vysoký standard a jednalo se o podniky vyšší cenové skupiny.

Choceňskou nádražní restauraci měl pronajatou do března 1900 Jan Kislinger (majitel hotelu naproti nádraží č. p. 355), který poté převzal nádražní restauraci v Kolíně. Místo něj do choceňské nádražní restaurace nastoupil František Kornherr, který převzal 24. února 1900 nádražní restauraci a protější hotel. Kornherr byl zkušený restauratér, neboť předtím dlouhou dobu pracoval jako obchodní vedoucí nádražní restaurace paní K. Donnebauerové v Praze. Nádražní restauraci s ním poté spravoval jeho syn Antonín Kornherr. Ovšem když Antonín Kornherr náhle zemřel v září roku 1930, převzala po něm podnik Irena Kornherrová.

Hotel Kislinger pohled na hlavní vchod do hotelu s personálem, počátek 20. století.
Z historie choceňských hospod: V Hotelu u nádraží spali první váleční uprchlíci

V období první republiky nabízela nádražní restaurace choceňský 12stupňový ležák, plzeňský Prazdroj, široký výběr přírodních vín a teplou kuchyni po celý den. Pro zajímavost – v listopadu 1918 zde stálo pivo 1 korunu a 20 haléřů, minerální voda byla k dostání za 36 haléřů, oběd (skládající se z polévky, řízku a vinného střiku) za 15 korun pro železničáře a 20 korun pro širokou veřejnost.

Po vzniku samostatného Československa zdejší restauratér Kornherr upadl v nemilost, kdy mu místní tisk vyčítal, že „…byl více Němcem než Čechem a přívržencem starého německo-rakouského režimu“. Dále prý v době potravinové krize posílal jídlo nočními vlaky raději do Vídně.

TátaFest v Ústí nad Orlicí.
OBRAZEM Z ÚSTÍ: Tatínkové se při TátaFestu vrátili do dětských let

V období protektorátu si nádražní restauraci najmuli Josef a Růžena Hoblovi. Po druhé světové válce zde byl vedoucím Josef Daníček a zdejší nádražní restaurace patřila mezi tři největší restaurační závody v Chocni (po Hotelu „Peliny“ a „Hotelu Panský dům“). Při této restauraci byl v roce 1958 zřízen nový prodejní stánek na peroně, který měl proti původnímu dvojnásobné prodejní prostory.

Po dobu rekonstrukce choceňského nádraží v letech 2003 až 2005 byl provoz nádražní restaurace uzavřen. Poté ještě pár let fungovala (do roku 2011), kdy byla definitivně zrušena.

Mgr. Michal Hofman