"Narodil jsem se 24. srpna 1914 a před nástupem na vojnu pracoval jako koželužník. Na jaře 1936 jsem byl odveden a 1. října 1936 narukoval k hraničářskému praporu č. 3 do Žamberka kde jsem byl zařazen ke 4. kulometné rotě. Zde proběhl klasický přijímací výcvik a po něm až do první poloviny září 1937 normální služba u roty.

V září jsme pak byli přesunuti pěšky do Mladkova ke 3. strážní rotě. Po příchodu nás ubytovali na slámě ve stodole, která byla pod železniční zastávkou v Mladkově. Ještě ten den jsem byl poslán do straže a tam jsem prožil svoji první strážní směnu na staveništi pěchotního srubu K – S 32 Na růžku. První noc ve stráži hrozně pršelo a doprovázel mě strach, aby nám nepřišla žádná kontrola, jelikož jsme ještě ze všeho byli dost vyplašeni. Dost dobře jsme nebyli pro tuto službu v horách vybaveni. Šněrovací boty v těchto podmínkách byly dost nevyhovující a v dešti nedostačující. Ale gumové holinky jsme nevyfasovali, takže jsme si museli vystačit a postávat v dešti v těch botech, které jsme měli.

Staveniště byly oploceny vysokou prkennou ohradou, kde byla strážnice, nějaké ty pryčny na odpočinek. Na stavbách pracovalo poměrně dost Rusínů, byli zaměstnáni všude a dělali především manuelní práci. Pracovali na dosypávání zeminy na záhozu pěchotních srubů, kde měli k dispozici úzkorozchodnou dráhu se sklopnými vozíky. Rusíni nám přivlekli na strážnici štěnice. Stačilo, když jsme je kontrolovali při vstupu na stavbu, nějaká se utrousila a strážnice se za nějaký čas zamořila. Na mě konkrétně dost šly, takže jsem s tím měl problémy. Kousla mě jedna těsně pod oko a dost mi to tehdy nateklo.

Protitankové překážky v železobetonovém prahu.Protitankové překážky v železobetonovém prahu.Zdroj: Zdroj: Petr Hažmuka

Do služeb jsem chodil na všechny objekty naší roty, což byl úsek od staveniště tvrze Boudy přes Mladkov až k poslednímu srubu před Adamem. Na staveniště tvrze Boudy jsem se dostal jen jednou, to bylo v zimě roku 1937-1938. Zde chodil do služby samostatný strážní oddíl vždy na celých 14 dnů. Ubytován byl přímo na staveništi a k dispozici jsme měli lyže, které se velmi uplatnily při pochůzkách, kdy tu na vrchu bylo spousty sněhu. Strávil jsem tu jen jednu čtrnáctidenní službu, takže žádné podrobnosti o stavbě si nepamatuji.

Během mé služby na staveništi objektu K – S 36 pod Adamem došlo k přepadení staveniště objektu K – S 25 Na sedle. Začaly v noci lítat světlice a najednou si náš velitel straže nevěděl rady a tak mě jako pěší spojku vyslal do Mladkova zjistit stav celé věci. Když jsem doběhl až k hospodě, kde byla část roty ubytována, ta už stála nastoupena a celá byla na nohou. Dostalo se mi jen sdělení, že došlo k přepadu na staveništi pěchotního srubu K- S 25 Na sedle a že my ostatní na všech staveništích v úseku máme být opatrní a obezřetní, protože co se stalo Na sedle, může se stát i nám.

Počátkem roku 1938 nastala ohromná polární záře, která přinesla chaos v celém pohraničí. Dost dlouho trvalo, než se podařilo zjistit, že jde o přírodní úkaz. Původně jsme totiž mysleli, že Němci zkouší nějaký novy typ světlometu, který by mohli použít proti nám. Dokonce i dobrovolní hasiči vyjížděli do terénu za domnělým požárem.

Nové hraničářské roty

Zde v Mladkově jsem se setkal s poručíkem Kameníkem a s jeho průšvihy. Ráno, při rozcvičce nás nechával běhat kolem železniční zastávky. Mě osobně to tak nevadilo, ale ne všichni kluci na rotě byli tělesně zdatní, aby to tempo vydrželi. Nějaký Oskar Novák, dentista z Kyšperku, omdlel. Byl z toho malér, protože poručík to s tím během přehnal. Hlášeni o celé věci se dostalo snad až do Králík na velitelství praporu. Přijeli důstojnici a začalo vyšetřování celé věci, jelikož jsem byl ve stráži, nechali mě vystřídat, protože jsem byl svědkem. Velitelem roty byl kapitán Nehasil, mezi mužstvem přezdívaný žiletka. Když jsem přišel na chodbu, kde bylo velitelství roty, očekával mě velitel roty, který mě odvedl do kanceláře. Zde mi bylo položeno několik otázek kolem celého případu. Řekl jsem v podstatě to, co jsem viděl a jak to bylo. Podíval jsem se na velitele roty a ten mlčel, ale když jsme vyšli ven, povídal mi, „to jsem si nemyslel, že to takhle řeknete“. Ale co jsem měl dělat, ono to jeho cvičení bylo přehnané a skutečně někteří měli problémy to zvládnout. Mezi vojáky se tradovalo, že Kameník byl nedostudovaný farář.

Do konfliktu se dostal i svobodník Burian, kterému během stráže poručík Kameník ukořistil deník na strážnici. Byla z toho i nějaká basa. Zde se Kameníkovi vyplatilo přelézat stavební ohrady.

Ani nevím, že by na staveništích některých pěchotních srubů během doby, kdy objekt byl ve stavbě a tudíž nevyzbrojen, byly v dřevěných bednách těžké kulomety vz. 24 pro improvizovanou obranu. S přesností by to věděl některý z poddůstojníků, co byli velitelé stráží, kteří si služby vzájemně předávali a v předání by byl i tento kulomet.

Někdy na jaře 1938 jsme byli rozděleni do nových hraničářských rot, já se dostal ke 2. rotě. Zůstal jsem prakticky na objektu K – S 34 U kapličky.

Jak šel čas, došlo i na postupné rozděleni funkcí v objektu pro případ války. Já se dostal do pravé střelecké místnosti ve směru na našeho pravého souseda, pěchotního srubu K – S 33 Ovčárna. Zde jsem patřil k obsluze protitankového kanónu a takřka každý den služby se procvičovalo cvičení s kanonem, jako bylo zaměřování pomoci panoramatické mapy, střelecké povely.

Cvičilo se rovněž i údržba a výměna dělové hlavně kanónu. Pomocí čepů se hlaveň v kolébce uvolnila a dvěma dřevěnými kůly, které byly při zdi ve střelecké místnosti, se hlaveň za pomoci čtyř mužů vyjmula z lafety. V případě přehřátí hlavně se dala vyměnit za záložní. Tato operace trvala poměrně krátkou dobu. Dozor na instalaci kanónů a jejich údržbě dohlížel rotmistr Růžička. Já sám jsem kanón považoval za velmi kvalitní a přesnou zbraň, jen škoda, že jsme si z něho nevystřelili. Neméně kvalitní byly i těžké kulomety.

Asi bych nemluvil pravdu, kdybych tvrdil, že jsem si z kanonu nevystřelil. Prakticky jsem se s nim seznámil na ostrých střelbách v Brdech (pozn. autora čl.: jednalo se o vojenský výcvikový prostor, kde byl postaven pěchotní srub sloužící k vojenským zkouškám a výcviku posádek opevnění), kam jsme všichni postupně odjížděli. Bylo to v době, kdy se zrovna konal sokolský slet. V Praze na nádraží v Holešovicích byla zastávka, kde jsme s vlakovou soupravou stáli. Měli jsme nějaký čas a šli jsme do města si něco koupit. Byli jsme z hor poměrně dost opálení a lidé si nás spletli s vojáky Jugoslávie. Tato země nás tehdy velmi podporovala a tak na nás s nadšením mávali.

Pěchotní srub K-S 38 U Křížku, kde končila strážní hlídka Ferdinanda Pazourka.Pěchotní srub K-S 38 U Křížku, kde končila strážní hlídka Ferdinanda Pazourka.Zdroj: Zdroj: Petr Hažmuka

Vlastní střelby dopadly dobře, stříleli jsme z kanónu i dvojkulometu s velmi dobrými výsledky. Jen to ubytování bylo katastrofální, dřevěné ubikace byly plné štěnic.

Květnová mobilizace na jaře 1938 nám nic zvláštního nepřinesla, pouze jsme se tam sešly obě strážní směny a to bylo všechno. Do postavených řopíků, které se stavěly za námi ve směru do vnitrozemí se přisunuli záložáci a tím to skončilo. Strážní směna na týdenních službách byla těch patnáct mužů, pokud se ptáte na psa, zda byl na objektu s námi, tak vás musím zklamat, žádného jsme tam neměli. Za mobilizace se k nám nějaký zatoulaný pes dostal. Pokud si vzpomínám, kluci v objektu K – S 30 V Lesíčku psa měli. Strážní služba byla organizována tím způsobem, že v případě nutnosti se stavěli dva strážní, jeden stál u vchodu a druhý v jednom pancéřovém zvonu. Ve zvonu byla služba příjemnější, jednak na mě nepršelo a nefoukal vítr a byla zde možnost si sednout. Tato výhoda měla často za důsledek to, že strážný ve zvonu prostě usnul a probudil se až ráno. Objekt byl vyzbrojen a dokončen, stálou přípojku elektrického proudu jsme neměli a tak v podzemí srubu byl připraven dieselagregát s naftou. Toto zařízení jsme nepoužívali, a pokud jsme chtěli uvést do chodu ventilaci, museli jsme použít vlastní síly. Větrali jsme si hlavně večer, když jsme šli spát.

Ještě, když jsme byli ubytovaní po hospodách v Mladkově, přišel na naši světnici poručík Janda s tím, že jde na kontrolu k Adamu a potřebuje k sobě jednoho dobrovolníka. Samozřejmě, když to bylo dobrovolné, nikomu se před večerkou nechtělo z palandy. A tak jsem se nakonec přihlásil já sám. Dostal jsem pistoli, nasedli jsme na motorku a vydali se směrem k průchodu v překážkách u našeho srubu K – S 34

U Kapličky směrem až ke Kašparově chatě. Právě jsme projížděli těsně kolem státní hranice s Německem, a tak mi poručík Janda nařídil pečlivě sledovat okolí, protože Ordnerů zde bylo jako máku. I když jsme projeli velmi pomalu, nic jsem neviděl a napadeni jsme nebyli. Naše konečná byla pak u pěchotního srubu K – S 38 U Křížku.

V srpnu 1938 jsem byl vybrán do pracovní skupiny, která chodila po objektech těžkého opevnění I. praporu a zkoušeli jsme na studních, jak dlouho trvá čerpání vody od okamžiku, kdy se začne točit kolem čerpadla až po okamžik, kdy začne téct voda. Celé této zvláštní akce jsem se zúčastnil jen jednou a smysl tohoto všeho mi nebyl znám, a ani jsem se o to nezajímal.

V září nám již místní Němci přestali prodávat nějaké to jídlo a mléko, bylo na nich vidět, že jim nejsme vítaní hosté. A tak jsme po zbytek našeho pobytu v Mladkově chodili k jednomu židovi, se kterým se dalo ještě obchodovat. I on, jako my, byl přesvědčen, že Němci se nikdy do Mladkova nedostanou. Jak pak dopadl po našem odchodu nevím. Funkční bylo telefonní spojení, které šlo přes kabely, které byly uloženy v zemi. Když pak padla celá republika, tak někdy v létě 1939 v oblasti u Adamu a Klášterce nad Orlicí vytahovali naši lidé pro Němce tyto měděné spojovací kabely z bývalé pevnostní sítě. S vytahováním se započalo buď přímo u kabelové studny, kde se kabel vytáhl ven, nebo se někde trasa kabelu obnažila a kabel přestřihl.

Konec tohoto kabelu se zaháknul za koně nebo nákladní auto, a pomalu ve směru uložení kabelu vytahoval ven. Kabely totiž neležely v zemi tak dlouho, aby zemina nad nimi byla slehlá a kabely trhala. Avšak tyto kabely se nevytáhly všude.

S příchodem všeobecné mobilizace se na čas zasunuly ocelové jehly do betonového prahu, ale pak byly vytaženy a průjezd byl volný. Do řopíků se nám vrátili opět záložáci, tím aktivita skončila.

Pracovali jsme na překážkách, natíraly jsme jehly a ocelové rozsocháče nějakým nátěrem ve směru na K – S 33 Ovčárna. Kopali jsme spojovací zákop k pevnosti pro zásobování. V tom přišla zpráva, že je se vším konec, že naše republika kapitulovala. Ale Standa Svoboda stále kopal dále, přesvědčen, že lžeme. Volali jsme na něj, ať už se na to vyprdne, že republika padla, že jsme prodaní. Nic, kopal stále dál, až po nějakém čase, když viděl bezradnost celé osádky, přestal kopat a znechuceně odhodil krumpáč.

Zpráva o kapitulaci přišla telefonicky z velitelského objektu roty, kterým byl K – S 33 Ovčárna. Oficiálně nám ji pak oznámil přímo na pevnosti poručík Janda.

Začalo se s odvážením střeliva a proviantu, vše se odváželo nákladními auty do Jablonného na nádraží, kde se to údajně vagónovalo. Při odvozu materiálu z pevností byli někteří důstojníci tak důslední, že sepisovali vše, co se vyneslo ze skladů a naložilo na auta. Chtěli jsme si vzít nějakou tu konzervu nebo rum, ale nikdo neměl odvahu. Při jedné jízdě do Jablonného s naloženým materiálem jsem viděl, jak záložáci urazili hrdlo demižonu a začali pít rum, my jsme se zmohli jen na krádež čokolády. Z pevnosti bylo odvezeno jen střelivo a zbraně, vnitřní zařízení tam zůstalo. Já jsem se demontáže zbraní už nezúčastnil, protože jsem opustil pevnost v první skupině, která odešla někdy kolem 8. října 1938 večer.

Z Těchonína jsme ustupovali jako větší skupina, to už nám nad hlavami přelétala německá letadla, která nám na náladě rozhodně nepřidala. Štábní kapitán Husák, velitel 1. roty nás podpořil a řekl, nebojte se kluci, my se ještě vrátíme. Náš pochod končil v Chocni, vládlo všeobecné velké zklamání, protože před kapitulací byla vlastenecká nálada. Náš pobyt pak byl ještě v Oucmanicích a Žamberku. Do civilu jsem šel na jaře 1939."

Vzpomínání Ferdinanda Peroutky na vojenskou službu na těžkém opevnění, které zpracoval Petr Hažmuka metodou orální historie.

Použité prameny:

Petr Hažmuka – osobní výpověď pana Ferdinanda Pazourka, nahráno v květnu 1999 na diktafon zn. Panasonic