Vítězná práce: Lekce filozofie od čtyřleté dívky

Opravdová odvaha není brutální síla hulvátských hrdinů, ale pevné odhodlání, čest a rozum.
Alfréd North Whitehead (1861-1947)

Sedím na lavičce, na lavičce u dětského pískoviště a předstírám, jak moc jsem zaujatá knihou, která mi leží v rukách. Sbírka esejů. Právě se snažím pochopit, jak to autor myslí s hodnocením pojmů odvaha a hrdinství. Ve skutečnosti ale sleduji svou čtyřletou neteř Aničku. Mezi ostatními dětmi vypadá drobně, je ale vytrvalá. Zaujatě staví jakési městečko. Nasype vlhký písek z kyblíčku na hromádku a uplácá ho do podoby položeného trojhranu. Štětečky culíků se jí natřásají, s jakou vervou pěchuje písek. Pak klacíkem vykresluje okénka a dveře. Z vedlejší lavičky ke mně doléhá hovor dvou dam. Vlastně dost nevybíravě kritizují oblečení a hračky dětí na písku.

Najednou se ozve udivený výkřik Aničky: „Tadeáši!" Trhnu sebou. Asi šestiletý cvalík dupe po domečcích z písku. „Tady pojede vlak!" velí, rozpřahuje ruce a nakopává písek tak vehementně, až lítá na všechny strany. Opatrně se rozhlédnu, jestli je tu i Tadeášova maminka, která by podle mě měla zakročit? Nic se ale neděje, nikdo se nezvedá, jen v rohu pískoviště se rozbrečí malý klučina. Zvedá se mladá blondýnka, která do teď houpala zelený hluboký kočárek, utírá uplakánkovi nos, vytřepává mu písek z vlasů a vypadá to, že odcházejí. Anička se posune o kus dál, uhlazuje pískový povrch a začíná opět se stavbou města. Tadeáš si našel jinou zábavu. Chvíli stojí nad dvojicí, která vyhrabává velikou jámu. Pak popadne kyblík, který zůstal ležet vedle a nakopne ho. Kluk s šátkem uvázaným na piráta si to nechce nechat líbit, běží si pro kyblík a zanaříká: „Mamí, mamí, on mi bere…" Doříci svou žalobu už nestačí. Maminka to vidí jinak. „Tak ho Tadeáškovi pujč!" Elegantní dáma z vedlejší lavičky se pootočí: „Přece nebudeš žalovat!" řekne sladce, zaloví v kabelce a v zrcátku si prohlédne nos, jestli náhodou nepotřebuje přepudrovat. Nepotřebuje.

Tadeáš znovu nakopne kyblík a pak srovná se zemí jeden z Aniččiných domečků. Zachechtá se. Anička si stoupne a podívá se přísně na Tadeáše. Jak stojí za ním, není ani vidět. Tadeáš mezitím rozkopne další domek. „Tady pojede vlak!" ječí a žďuchá do Aničky. Měla bych se sebrat a … A co vlastně? Odejít s Aničkou jako ta blondýnka? Proč? Anička si přece hezky hraje, nic nikomu nedělá. Nezávidím ségře. Asi ještě nejsem zralá na to, být matkou. Nevím, co udělat. Než to vymyslím, mlaskne facka. Anička jí vyťala pomalu o hlavu většímu Tadeášovi. Pak se sehnula a začala opravovat rozkopnutý domek. Tadeáš dupe po městečku a opatrně se rozhlíží, kdo to viděl. Pak jde k dámě, co má onen dokonalý mace up. To už ječí na celé kolo: „Támhle ta holka mě bije!" Drží se za tvář a natahuje: „Do obličeje!"

Dáma s upnutých legínách a s tričkem dobrým sotva na zumbu se postaví, významně se rozhlédne a namíří si to k Aničce. „Neumíš se chovat," spustí a lomcuje Aničkou sem a tam. Mám toho zrovna tak dost. Vyletím, jakoby mě píchla vosa a jako rozčílená kvočna bráním svěřené kuře. „Koukejte Aničku nechat! To ten váš tady už hezkou chvíli ubližuje každému z dětí. Je to nevychovaný kluk!" Nedávám jí žádnou šanci, aby třeba využila mého nádechu a sama žasnu, jak jsem vytočená: „Takové děti, jako je ten váš na hřiště a pískoviště nepatří. Pro takové by tu měla být značka se zákazem vstupu." Nečeká až dosoptím a vysokým fistulově hysterickým ječákem mě snadno překřičí. „Jak se to chováte! Co si to dovolujete!" Zbylé Aniččiny domečky padají pod podpatky zumbačky, ta se boří do sypkého písku, drobné kamínky se sypou vrchem do lodiček, ale madam nevnímá. Je v ráži, a protože má publikum z řad maminek i dětí, dožaduje se jako správná herečka ovací. „No vidíte to, co si ta holka dovoluje!" Vlastně nevím, kde se to ve mně bere. Asi to nebude odvaha nebo hrdinství, ale pěkný vztek. „Zatím si jen dovolujete vy, šlapat dětem obutá v písku. Ničit jejich stavby a chránit někoho, kdo by za ubližování zasloužil na zadek. Víte vůbec, co tady už jakou dobu provádí?!" Než se nadechnu na další porci, zatahá mě Anička za ruku: „Jdem prrryč!" Dá si takový pozor, aby to své R, které ji moc nejde, řekla co nejlépe, že mě to pomalu rozesměje. Očima si ještě rádoby přísně přeměřím madam, která, jak se zdá, celá rudá lapá po dechu a otáčí se po tom svém pokladu. Už mi nepřipadá elegantní. Faldy jako pořádná pahorkatina v legínách vyniknou. „Tedýsku," volá na toho svého zmetka. „Oplať jí to, jen jí oplať!"

Mám co dělat, abych neudělala to samé, co Anička před chvílí. Beru raději Aničku za ruku, druhou ji pohladím po hlavě, asi abych dala na srozuměnou, že udělala dobře. Jdeme k lavičce, kde jsem dosud seděla. Předpokládala jsem, že seberu knížku a tašku a půjdeme pryč, ale udivuji sebe samu, že si sedám a Aničku zvedám k sobě na lavičku, jako bych se bála, že odejde. Druhá z dam se zvedá, zavěšuje se do zumby, volá na Tadeáše, který zatím zbořil hrad a vysypal kyblík s pískem do pracně vyhloubené jámy a nenápadně praštil piráta do zad. A pirát nic.

Sedíme s Aničkou nad kopečkem zmrzliny a já se v myšlenkách musím vracet k incidentu na pískovišti. Neměla bych alespoň teď, když jsme sami, Aničce domluvit, že dát někomu facku, to se zkrátka nemůže? Jenže ten kluk si ji zasloužil. Navíc byl o hlavu větší, Anička vedle něj vypadala jako drobek. To on jí zničil městečko, napomínám sama sebe. Najednou vypluje vzpomínka. I nám, mě a ségře, doma říkali, že se nemáme prát, ale nakonec jsem zjistila, že nechat si všechno líbit, také nejde. Jednou jsem se poprala s klukem, co byl největší raubíř ze třídy, a bylo jasné, že ten, kdo to odnese, budu já. Jenomže víckrát už se to neopakovalo. Prostě mě přestal zlobit. Dokonce se stal mým rytířem. Možná nebylo podstatné, že jsem vyvázla s oteklou rukou a monoklem, ale to, že jsem se nezalekla, že jsem se nedala, že jsem nebyla jen hadrem, se kterým si každý může mávat, jak chce. Právě tohle udělala Anička. Jenže mě bylo nejmíň dvanáct a jí jsou čtyři. A pak ty maminy?! Všechny to musely vidět, ale žádná se ke mně nepřidala. Vždyť i jejich dětem Tadeáš ublížil. Je správné vyklidit pole, jako blonďatá maminka se zeleným kočárkem? Co si odnese její syn do života? Bude vždy každému ustupovat? Co vyroste z Tadeáše? A kde se takové chování vzalo?

Najednou mám pocit, že jsem o tom četla ve své knize: Listuji stránkami, zatímco Anička nahlas řeší, že by město z písku mělo mít i silnice a vlastně i nádraží. Moc ji neposlouchám, ale mám to! „Skutečná statečnost souvisí se samostatností, s tím, umět se o sebe postarat a nečekat, až se o mě postarají druzí." Podle spisovatelky Zdenky Blechové to vlastně Anička vyřešila správně. Poradila si, nečekala na pomoc druhých. Nepřemýšlela o tom, že je holka a že ty by se prát neměly. Vyrovnala se se situací po svém. Zničil jí dům? Odešla od něj. Dala mu jasně najevo, že s ním nemá nic společného. Zničil jí další stavbu? Dala mu to najevo silněji. Facku dostal, až když do ní strčil. Rekapituluji si událost, jako bych ji nemohla pochopit, ačkoliv jsem u toho byla. Tadeáš si možná hrál na nějakého superhrdinského ničitele z filmu. Možná byl jen jako jeho táta. Anička se ale nezalekla. Vlastně se zachovala statečně. Příroda to tak zařídila, buď si poradíš, nebo si příroda poradí s tebou. Přežiješ, jen když se nebojíš, když si dokážeš obstarat potravu, když zastrašíš nepřítele, když se nebudeš tvářit jako ubohá kořist. Nelze přece spoléhat vždy na druhé. ostatně, tady to stojí, udiveně zírám na další řádky Blechové: „V přírodě žádné zvíře druhému zvířeti nepomáhá v přežití, tam bojuje každé zvíře za své přežití."

Zaklapnu knihu. Jasně. Člověk se přece musí naučit nést odpovědnost za sebe a za vše, co dělá. Možná teprve pak dokáže být odpovědný i za jiné. Nevím, jestli někdy zvládnu být dobrá máma, když mě lekci z filozofie udělila čtyřletá neteř, ale jedno je jisté, hubovat ji nebudu. Postarala se o sebe. Zastavila útočníka, ačkoli byla menší a slabší. Měla odvahu. Kdyby jí to hned vrátil… Nevrátil, byl to srab! Nějak se ve mně sváří dva hlasy. Kdyby jí to vrátil, možná bych musela ségře vysvětlovat, proč má Anička bouli. Podívám se na ni. Pozoruje mě. Lžičku od zmrzliny drží v ruce kus od pusy, jako by zkameněla. „Teto, myslíš, že si se mnou chtěl hrát na město?"

Sandra Halmlová,
septima,
Gymnázium Zikmunda Wintra,
kategorie C