P. Josef Xaver Kobza, CFSsS
– narodil se 27. 2. 1921 v Herborticích u Lanškrouna
– 1935 – 39 učí se holičem a kadeřníkem v Černošicích
– 1941 – 42 studium u petrinů v Písku
– 1942 – 45 nucené práce v Německu
– 1945 – 50 gymnázium, noviciát, biskupský seminář
– 1950 – 53 vyhnání z kláštera, internace, PTP
– 1953 vězení v Ruzyni
– 1954 holičem v Lanškrouně a Cotkytli, soukromé studium
– 4. 9. 1967 tajně vysvěcen na kněze biskupem Felixem Davídkem
– 1971 farářem v Bošilci
– 1972 – 1990 farářem v Lažišti
– 1990 – 2007 působí v Písku, od roku 2008 v Českých Budějovicích
– 2012 vychází jeho autobiografická kniha Dlouhá cesta k oltáři 

Holič na holičkách

„V létě 1935 jsem se začal učit holičem a kadeřníkem u bratra Štěpána v Černošicích. Tenkrát neexistovalo, že by šla žena na ples a neměla pořádně upravené vlasy. Měli jsme tolik práce, že jsme chodili večer utahaní. Kdepak my na bál, když jsme celý den stáli na nohou!
Bratr Štěpán mi dal knížku Tomáše Kempenského Následování Krista. Byl jsem už vyučený holič a kadeřník a přemýšlel, jestli má smysl starat se stále ženským jen o parádu. Možná potřebovaly něco jiného, když jsem je slyšel vyprávět o životě.
O tom, zda nemám změnit povolání, jsem se svěřil sestře Filomeně, která byla v noviciátě v klášteře u Olomouce.
Okamžitě mi napsala: Zajeď si do Písku, ty můžeš být knězem! V Písku byl totiž Ústav pro pozdní kněžská povolání Petrinum. Nasadila mi brouka do hlavy, do té doby jsem si myslel, že není možné, aby byl knězem obyčejný kluk z vesnice jako já.
Tak jsem v Černošicích nasedl na kolo a rozjel se do Písku. Přijal mě tam tenkrát páter Antonín Kadaník, že se poradí, ale že mě možná vezmou. A v září 1941 jsem tam nastoupil.

V Hitlerově rodišti

Jsem ročník 1921 a v listopadu 1942 jsme museli na práci do Říše. Byli jsme určeni pro stavební firmu v Braunau am Inn. V Hitlerově rodišti jsme dělali na stavbě ulice. Myslel jsem, že město budou Američané bombardovat, letadla ale zaútočila na nádraží na vlaky, které vezly tanky. Pár lidí tehdy přišlo o život.
Po přeložení k Vídeňskému Novému Městu jsme dělali na výkopech. Byla hrozná vedra, chyběla nám voda, záchod nikde, tak jsme chodili do lesa. Nebyli jsme tam ale dlouho, protože nás přeložili k Bodamskému jezeru. Když se vedoucí lágru dozvěděl, že jsem holič, sliboval mi spoustu práce.
Dali mě k doktorovi, abych se staral o nemocné. Pak se tam vyskytl záškrt a ten jsem dostal také, následkem byl zánět srdečního svalu. Jel jsem proto na dvoutýdenní zotavenou domů, ale musel jsem se zase vrátit. Doktor se rozčiloval, proč mu posílají na práci nemocné, když potřebuje na stavbu zdravé lidi. Když se ale dozvěděl, čím jsem vyučený, měl radost a já jsem pak dělal holiče. Šťastně jsem se pak dožil konce války a vrátil se zpátky domů.

Mezi petriny

Začal jsem studovat gymnázium v Českých Budějovicích a později vstoupil do noviciátu k petrinům. Pak jsem začal studovat teologii v biskupském semináři. Jenže v dubnu 1950 komunisté zrušili kláštery a nás odvezli do Hejnic na severu Čech. Pak zrušili biskupské semináře a zřídili státní. Náš biskup nám radil, že bychom tam neměli chodit. Nevíte, k čemu vás tam povedou, vždyť ho zakládali komunisti, varoval.
Přišli za námi v září, protože měli fakultu, ale chyběli jim studenti. Kdo se přihlásí, hned zítra může domů. Pokud byste ale nechtěli, tak si pošlete všechny věci domů, protože by vám překážely, až budete pochodovat na Koreu. Tam tenkrát byla válka. Ráno se ale nikdo z nás nepřihlásil.
Tak nás hned vzali na vojnu k pomocným technickým praporům. Odvezli nás k Olomouci do Libavé, dostali jsme uniformu s černými výložkami, ale zbraně žádné. Tam nás školili, my složili slib a hned šli pracovat. Odjeli jsme do Plzně opravovat střechu nemocnice. Mým druhým pracovištěm bylo letiště u Přerova, kde jsme prodlužovali plochu kvůli novým tryskáčům. Sloužil jsem u dopravy materiálů. Jednou jsme z Tatry 111 skládali kamení na stavbu cesty. Byla to hrozná dřina, házeli jsme lopatou, která nemohla zajet do tvrdé vrstvy kamení. Dostal jsem srdeční záchvat. Myslel jsem, že je se mnou konec, cítil jsem silnou bolest a nemohl ani vydechnout. Doktor uznal, že už na stavbu nemůžu, a tak jsem pak zase dělal holiče.

Politickým vězněm

Byli jsme na vojně už dva roky a čekali, že nás pustí domů. Říkali jsme, co budeme dělat. Studovat teologii nemůžeme, tak budeme pomáhat farářovi s pastorací mládeže. V neděli jsme chodili do kostela, pak se scházeli a povídali si o žocismu, což byla metoda, jak vést mladé k pořádnému křesťanskému životu. Jenže jsme mezi sebou měli špicla, který nás udal STB. Zatkli nás a odvezli do věznice v Ruzyni.
Před soudem jsem se na cele u Lorety, kam nás převezli, setkal se Štěpánem Plačkem, který měl za Gottwalda na starost bezpečnost republiky. Když začaly politické procesy, tak ho zavřeli. Říkal mi, že jim šlapal na paty, ale málo. Byl zavřený už několik let, měl za sebou spoustu vyšetřovatelů a všechny přesvědčil, že má pravdu. Sledoval politiku a říkal, že podle situace v Rusku dopadne i on. Možná mě oběsí, nebo budu vyznamenán. Byli jsme spolu na cele jen krátce. On si opakoval body, kterými se chtěl u soudu hájit, já se zase modlil.
Vyšetřování trvalo skoro rok, u vojenského soudu nás stálo asi třináct. Byli jsme obžalováni z velezrady, rozvracení republiky, ze špionáže a sabotáže, prostě hrůza. Vypadalo to minimálně na deset let. Já to svěřil Pánubohu. Povídám: Ty jsi pánem nad všemi pány, jsi můj Otec a já Tvé dítě, Ty mě máš rád, tak to nechám, Bože, na Tobě. Když nás soudili, zastal se nás jeden jediný starší obhájce. Vždyť jsme prý nic nedělali, jen si povídali, a to nemůže být přece rozvracení republiky a velezrada. Soud jeho námitky uznal a my byli odsouzení jen za nedovolené shromažďování. Dostal jsem dva roky. Radoval jsem se, že to Pánbůh zařídil a já nemusím do dolů.
Přišel nový prezident a udělil amnestii, která náš trest snížila na polovinu. Já měl za sebou skoro rok, tak už jsem tam ty dva měsíce zůstal. Stříhal jsem a holil vězně a bachaři na mě dohlíželi, abychom spolu nemluvili.

Knězem v utajení

Pak jsem se vrátil domů a dělal holiče v Komunálních službách Lanškroun. Měl jsem už složené sliby a byl řeholníkem. Kongregace mě podržela, zatímco jiní, když nemohli jít dlouho studovat na kněze, tak se třeba oženili.
A zase mi pomohlo řízení Boží. Chodil jsem na obědy k sestře, jejíž sousedka věděla, že chci být knězem. Byl u ní nějaký dělník a ona se mu svěřila, že bych rád studoval, ale nemůžu. Řekl jí, ať mě zavolá. Když mě vyslechl, řekl, že jako řeholník bych si zasloužil být knězem, a že to možné je. Ale naprosto tajně a že o tom nesmí vědět nikdo, ani mí rodiče. Napsali jsme dopis, roztrhli ho a já dostal polovičku, se kterou jsem jel do Pardubic za kaplanem. Ten mě navedl do Brna, kam jsem pak začal jezdit na konzultace za tajným biskupem Felixem Davídkem. Ten mě 4. září 1967 tajně vysvětil na kněze. Nikdo jiný se o tom ale nesměl dozvědět, sloužil jsem mši tajně doma, jinde ne.

S povolením k oltáři

V roce 1969 jsem se stal kostelníkem v našem Růženeckém kostele v Českých Budějovicích, rektorem byl petrin a můj krajan P. František Kovář. Chodil k nám kněz, co zastupoval biskupa a já mu ministroval. Jednou jsem se ho ptal: Podívejte se, když je někdo vysvěcený, mohl by sloužit mši? Povídá mi, ať se dá do organizace Pacem in terris a hned to zařídí. Povídám, že to neudělá. Za to, co nám komunisti udělali, jim budeme ještě tleskat?
Po čase jsme šli ke krajskému církevnímu tajemníkovi, kterým byl pověstný Drozdek. Co si přejete? ptal se. Povídám: Nic od vás nechci, akorát abyste věděl, že už jsem tajně vysvěcený. Rozčílil se, jak si to prý dovoluji? Já že mám už léta, ženit se nechci a za hranice také ne, protože se mi tu líbí, tak jsem se nechal vysvětit. Tak si tam tu mši tajně v sakristii dělejte! řekl nakonec.
Jenže v roce 1971 si na mě vzpomněli, protože chyběl často nemocný kněz ve Veselí nad Lužnicí, kde byla veliká škola a lidé si stěžovali, že se tam neučí náboženství. Tak jsem dostal státní souhlas do Bošilce, nemusel se k ničemu zavazovat, ani na nic přistupovat a zadat si s režimem. Bylo mi 50 let. Před třiceti lety jsem se rozhodl stát knězem a nyní jsem konečně mohl veřejně sloužit mši u oltáře.

Kamarádi za hrob

Několik let už žiji v Kněžském domově, jsem zde spokojený a vděčný lidem, kteří se tu o nás vzorně starají. Děkuji Bohu, že v mých letech můžu ještě chodit, hrát na kytaru, číst v esperantu a francouzštině.
Když jsme byli u hrobu petrinů v Mladém, ukazoval jsem bratrům hrob Františka Kováře. Byl to můj kamarád, krajan od Litomyšle, se kterým jsme začínali studovat v Písku.
Říkám si, že je vedle něj ještě prázdné místo, tak bych tam chtěl ležet, až přijde můj čas. Mohli bychom být kamarádi ještě i po smrti."