Hledáme dobrovolníky, kteří mají chuť pomoci při stavbě kolejiště, stálo na facebooku Muzea starých strojů a technologií v Žamberku. A tak jsem v sobotu ráno vyrazila do bývalé Vonwillerovy továrny. Přivítali mě chlapi sedící na parním válci. Příchod nové brigádnice je pobavil. Tohle není ženská práce. A navíc nemám montérky. Ujímá se mě jeden z nich, Jirka Přibyl. Všechno mi tu ukáže a pak se tu snad někde uplatním.

Procházíme po kolejích, po kterých vozí návštěvníky muzea vláček tažený parní lokomotivou. Trať, která vede k náhonu, vznikla před třemi lety, a tým muzea ji v budoucnu plánuje ještě rozšířit. “V dohledné době, a teď si troufnu odhadnout - tří let, bychom chtěli z náhonu pokračovat dál a obroužit přilehlou louku, která patří továrně. Je tam plán, že by se pokračovalo ještě blíž k městu, ale realizace je zatím v nedohlednu. Minimálně kvůli překročení řeky,” říká Jirka. Okružní jízda bude trvat patnáct minut. “Chtěli jsme to udělat zábavné. Pro děti je jízda zajímavá deseti patnáct minut, pak už to začíná být nuda,” vysvětluje Jirka.

Jsme v proluce mezi dvěmi stodolami, které v budoucnu čeká rekonstrukce. Jedna z nich se stane hospodářstvím pro zpracování dřeva. Bude tu pilnice, katr a pila. “Chceme ukázat, jak to fungovalo před lety, když se z lesů vozilo dříví po železnici a zpracovávalo se v továrně,” dozvídám se.

Teď se ve Vonwillerce staví tovární okruh. Koleje shání předseda muzea Michal Bednář ve zrušených dolech a cihelnách. Štěrk se vozí z nedalekých Litic. Další materiál obstarávají brigádníci v rámci možností. “V místě vedle stodol byly usazovací jímky čistírny. To se srovnalo, udělaly se zemní práce, zaválcovalo se to, přivezl se materiál a během posledního týdne se udělala tahle celá část,” ukazuje Jirka. Muzeum usiluje o to, aby koleje zůstaly zabudované v asfaltu. “Protože překračujeme místní silnici, musíme používat demontovatelný přejezd,” dodává. Po továrním okruhu návštěvníci budou moci poprvé svézt na podzimním dnu otevřených dveří 18. září.

Vracíme se na pracovní první dvůr továrny. Každou chvíli se tu mihnou dva malí kluci v montérkách a od sazí, nejmladší brigádníci. Pracovníků se tu přes týden vystřídalo osm. Přijeli nejen přátelé z okolí, ale i studenti od Prahy

Doplňovat energii chodí do místní dobové kavárny, bývalého koloniálu, odkud se line vůně domácích tvarohových buchet. Objednávám si obligátní espresso a přihlížím ruchu před otevřením pro veřejnost. Když je akce, barista tu za den uvaří i 450 káv. “Přejeme si, aby se kavárna stala součástí Žamberka. Snažíme se přinášet to, co tu v okolí chybí. V lidech začíná rezonovat kvalitní gastronomie,” představuje plány Jaroslav Slámečka z pražírny Candy Cane, který kavárně v začátcích pomáhá s provozem.

Po kávě konečně přichází moje chvíle. Dostávám práci. Nejdřív pomáhám připravovat parní válec, potom se dokonce dostanu k řízení lokomotivy. Jako řidičku auta zhýčkanou klimatizací mě nejvíc překvapí neuvěřitelné horko. Potom, co jsem viděla, jak taková trať vlastně vzniká, zajímá mě, jestli je jízda bezpečná. “Všechna vozidla průběžně kontrolujme, opravujeme a revidujeme. Navíc v takové rychlosti se maximálně může stát to, že vypadne kolečko z kolejí a cestující si trochu natlučou o sedačku,” uklidňují mě strojvedoucí.

Vystupuji s velkým obdivem k těm, kteří tohle všechno dokázali ve svém volném čase vybudovat. S příslibem dalšího pracovního zastavení se loučím a Vonwillerce mávám ze zklimatizovaného auta.