„Táta nás vždycky učil, abychom řemeslu věnovali maximum, byli poctiví a pokorní.“

Česká Třebová – „Kde tady má dílnu pan Poukar?“ ptám se dam sedících na sluníčku u domku v českotřebovských Benátkách. Tady, ukazují na starší dům, u kterého stojím. Vyhlášenou varhanářskou dílnu bych v něm nehledala. I když vlastně by mohla být kdekoli, nejdůležitější v ní jsou totiž „zlaté ručičky“ Josefa Poukara.
A co mě za ním přivádí? Chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana orlickoústeckého regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.
Tip na varhanáře Josefa Poukara zaslal Josef Papáček, tanečník, jehož umělecky laděná duše toto neobvyklé řemeslo obdivuje. I u Josefa Poukara byl na začátku obdiv. Doma v rodné Světlé nad Sázavou chodíval do místní varhanářské dílny pomáhat. Tam k řemeslu „přičichl“. Potom v patnácti jasně zvolil obor umělecký zpracovatel dřeva – varhanář v Praze.
Nyní se díky restaurátorské licenci věnuje historickým nástrojům. Desítky ze stovek varhan, jež mu prošly rukama, jsou kulturními památkami. Některým vrátil duši i po desítkách let, kdy stály opuštěné, zanedbané a nefunkční na kůrech. Třeba jako ty v rotundě svaté Kateřiny v České Třebové. Na jejich opravu rád vzpomíná, stejně jako na varhany ze zámku Židlochovice nebo ty z Tovačova. Fascinuje ho nejen samotný dotyk stovky let starých nástrojů. „Každý nástroj je jiný. Každý nástroj zpracoval někdo jiný a i když je jejich systém stejný, vždy je tam něco specifického. Tím je moje práce zajímavá,“ říká s respektem k práci starých mistrů.
Ptám se Josefa Poukara na tajemství jeho úspěchu. Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a díky čemu nemáte o zákazníky nouzi?
„Myslím, že je to v poctivosti. Když člověk dělá řemeslo rád a dává tomu srdce, tak to zákazník pozná. Reklamu nemám,“ říká popravdě a dodává, že nejlepší odměnou po práci mu je okamžik předání restaurovaného nástroje a spokojenost zákazníka.
Na co se nejvíc těšíte po dni plném práce? Ptám se na závěr.
„Samozřejmě na rodinu. A zajít si na pivko, to je pak taky radost,“ uzavírá Josef Poukar.