Ve čtvrtek prvního října jste po třech měsících rekonstrukce znovu otevřeli Roškotovo divadlo. Jaký byl zájem Oušťáků o možnost prohlédnout si opravený sál a jaké byly reakce na nový koberec a hlavně sedačky?

Velké i malé Oušťáky jsme pozvali na promítání filmu V hlavě. A protože jsme nevybírali vstupné, jen těžko se dalo dopředu odhadnout, kolik jich přijde. Nakonec byl zcela zaplněný sál, tedy přízemí i balkon, volných bylo jen několik jednotlivých míst, diváků bylo na čtyři sta. To nás samozřejmě potěšilo. Reakce na novou podobu sálu byly příznivé, takže to byl pro nás další důvod ke spokojenosti. Vládla příjemná atmosféra, přispěl k ní i starosta Petr Hájek, který přišel návštěvníky pozdravit. Nějaké zásadní odmítnutí a kritiku jsem opravdu nezaznamenal. Uvidíme ale, jak tomu bude dál, další větší nápor návštěvníků očekáváme při slavnostním večeru s udělováním cen města a cen starosty, který se uskuteční čtrnáctého října. A samozřejmě také při prvním představení nové sezony divadelního předplatného, které bude o den později.


Když se ohlédnete za rekonstrukcí, probíhala bez zádrhelů?

Na výmalbu, výměnu koberce a sedaček a některé další dílčí úpravy jsme si vyčlenili tři měsíce. A udělali jsme dobře. Skutečnost, že smlouva mezi dodavatelem a městem byla podepsána až začátkem července, mimo jiné znamenala, že jsme se trefili do doby dovolených v Itálii, Německu i Rakousku. Proč o tom mluvím? Protože koberec byl na objednávku vyráběn v Itálii, molitan pro sedačky v Rakousku a látka pro jejich čalounění v Německu. Už to přineslo určitou komplikaci a posouvání termínů, což nám ale na druhou stranu dalo dost prostoru pro vyklízení sálu, balkonu a předsálí, malování i přípravu na další plánované práce. Také jsme netušili, jak bude po odstranění starých koberců vypadat podklad pod nimi. První signály byly dost katastrofické: pod koberci byla na vstupech do sálu jakási ´gumohmota´ a v sále pak zřejmě ještě původní lino. A oba materiály se trhaly a drolily. Bylo jasné, že na ně klást nový koberec jen tak nepůjde. Dokonce padl názor, že bude sál nutné opatřit novou stěrkou za poměrně těžké peníze, což by představovalo zásadní vícepráce a samozřejmě i velký neplánovaný vícenáklad…


Tak to ale byla skoro infarktová situace, ne?

Málem, ale nakonec se vše v dobré obrátilo. Když totiž byly zmíněné materiály z podlahy zcela odstraněny, dostali jsme se na původní kvalitní prvorepublikový pevnostní beton, který je stále nádherně rovný, hladký, v podstatě neporušený. Prostě poctivá práce našich dědů. Příprava tohoto povrchu pro položení koberce pak už nějak zásadněji náročná nebyla. Kobercáři pracovali rychle, pružně reagovali i na jednu dílčí reklamaci z naší strany a pak už bylo vše připraveno pro firmu, která dodávala sedačky. I tady se posouval termín až na, tedy alespoň pro mě, nejzazší mez. Její pracovníci přijeli do divadla ve čtvrtek čtyřiadvacátého září odpoledne a ihned se pustili do práce s tím, že musí být nejpozději do posledního září hotovi. Bydleli v Ústí, pracovali v podstatě nonstop, a to i v den státního svátku. Hotovo bylo opravdu třicátého září dopoledne, kdy jsme za přítomnosti jednoho z ústeckých místostarostů a technického dozoru rekonstruovaný sál divadla převzali. Jsem za to vděčný nejen firmám, které splnily, co bylo nasmlouváno, ale také určitě našim správcům a technikům, kteří ve třech měsících odvedli obrovské množství mnohdy až mravenčí práce.


Jaký to pro vás byl pocit, když bylo nakonec v termínu hotovo?

Musím se upřímně přiznat, že mi ze srdce spadl velký kámen. Co jsme naplánovali, to jsme stihli! A první dojem ze sálu ´v novém´ byl pro mě osobně hodně silný. Mám z výsledku radost. I když se určitě, jak už to bývá, najdou kritici, věřím, že většina návštěvníků bude s výsledkem rekonstrukce sálu divadla spokojena. To nakonec naznačily i reakce prvních návštěvníků prvního října. Jak už jsem ale někde v diskuzích na facebooku napsal, fandové kina nemohou čekat nějaký supermoderní ´multiplexikinosál´ (úsměv), ovšem i oni teď budou mít při filmových projekcích větší komfort. Je nutné připomenout, že naše divadlo je kulturní památkou a jeho sál slouží i divadelním představením a koncertům, navíc se nesmí zapomínat ani na dětské návštěvníky. Takže při výběru sedaček šlo o hledání určitého přijatelného kompromisu. Jsem přesvědčený, že jsme ho našli. A jen tak mimochodem: stejnou vysoce kvalitní látku, jakou jsou čalouněny naše sedačky, mají podle vyjádření zástupců firmy pouze další dvě divadla, Karlínské a Vinohradské (úsměv) …
Ve vztahu k rekonstrukci musím také říci, že jsem velmi vděčný vedení města a zastupitelům, že se projekt rekonstrukce sálu Roškotova divadla dostal do plánu letošních investic a že byl schválen. Divadlo si to určitě zasloužilo.

Ze slavnostního otevření Roškotova divadla po rekonstrukci.


Takže se může naplno rozběhnout kulturní sezona…

Jistě. Začnu tím, že po tříměsíční pauze znovu promítá naše 3D kino Máj. Máme co dohánět, nabídka titulů na říjen je určitě pestrá, věřím, že filmové diváky přitáhne. Nechybí v ní zásadní letní premiéry, promítneme i snímky pro děti a mládež.

Rozjede se také nová sezona divadelního předplatného. Mám dobrý pocit z toho, že abonentů oproti minulé sezoně přibylo, aktuálně jich máme kolem dvou set patnácti. Ve čtvrtek patnáctého října se mohou těšit na hru Druhá smrt Johanky z Arcu, v níž exceluje Vilma Cibulková. Sjednány jsou i další zajímavé inscenace, osobně se hodně těším na brněnské HaDivadlo, které u nás v lednu uvede svůj dnes už kultovní kus Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. Nebudou chybět ani představení špičkových neprofesionálních souborů, která se uskuteční v rámci soutěžní přehlídky Orlická Thálie.

Poprvé také zkoušíme nabízet předplatné studentům. Takzvané Studentské bidýlko umožňuje zájemcům z místních středních škol navštěvovat divadla v rámci předplatného za výrazně nižší cenu. Chceme ale, aby studentské předplatné garantovaly školy, nejlépe konkrétní pedagogové, což je možná trochu problém. Prostě uvidíme, je to pokus a určitý zájem jsme už zaznamenali.

Odstartovala také koncertní sezona. Milovníky vážné hudby bych rád pozval na koncert Scholy Gregoriana Pragensis, kterému bude patřit kostel Nanebevzetí Panny Marie v sobotu desátého října. Koncert tohoto renomovaného souboru vedeného Davidem Ebenem se uskuteční v rámci Festivalu duchovní hudby sv. Cecílie, ústecká římskokatolická farnost při jeho pořádání spolupracuje i s Klubcentrem.

Ve stejný den odpoledne uvedeme v Roškotově divadle představení Vinnetou v nastudování Divadla Scéna Zlín. Příběh legendárních hrdinů Divokého západu je určen dětem školou povinným i jejich rodičům. V plánu jsou samozřejmě i další divadla pro nejmenší milovníky pohádek. Na rodiny s dětmi myslíme i při programování kina, což už jsem ale vlastně řekl. O tom, co všechno chystáme, bych mohl hovořit dlouho, tolik místa ale asi v Orlickém deníku nemáte (úsměv).


Je něco, z čeho máte, tedy vedle novotou zářícího sálu divadla a rozjíždějící se sezony, ještě třeba zvlášť radost?

Určitě jsou to taneční kurzy, které po letech Klubcentrum znovu pořádá. Po loňské bezesporu úspěšné premiéře je i letos zájem mládeže o taneční velmi slušný, přihlásilo se více než osm desítek děvčat a chlapců. Tady jen připomenu, že pro chlapce by se ještě nějaké to místo našlo. Byl bych rád, kdyby podobně jako před rokem i v této sezoně na taneční navázaly i pokračovací kurzy. Těší mě i stále přetrvávající zájem o kurzy jógy, v nichž máme osm desítek cvičících.


Po nástupu do funkce jste hovořil o tom, že byste byl rád, kdyby spolu pořadatelé kulturních akcí v Ústí víc komunikovali. Daří se to?

Řekl bych, že určitý pokrok tu určitě je. Dobře komunikujeme se sdružením Malá scéna, spolupracovali jsme na některých akcích, zmíním první ročník krajské postupové přehlídky neprofesionálního divadla Orlická maska nebo Loučení s prázdninami určené dětem. Snažíme se vycházet si vstříc, dohodli jsme se kupříkladu na tom, že v době uzavření kina Máj bude Malá scéna alespoň částečně suplovat jeho činnost – a tak v září scéna promítala cyklus nových českých filmů. V dobrém vztahu jsme i se sdružením SPOUSTI, pomohli jsme mu s realizací divadelního představení v rámci doprovodného programu filmového festivalu Jeden svět. Daří se i spolupráce s římskokatolickou farností, podílíme se na pořádání již zmíněného koncertu Scholy Gregoriana Pragensis, pomůžeme i s realizací benefičního plesu, který farnost připravuje na konec listopadu. Oslovil jsem také v podstatě všechny, kdo se na kulturním dění ve městě podílejí a byl bych rád, kdybychom si dali v nejbližší době schůzku a diskutovali společně o tom, kam kulturu v Ústí smysluplně směřovat.


Jaké jsou po rekonstrukci interiérů divadla vaše další plány a sny?

Plánů a snů by bylo (úsměv). Osobně bych chtěl, aby po rekonstrukci interiéru Roškotova divadla došlo i na jeho exteriér a nejbližší okolí, hlavně park pod divadlem. Objekt divadla potřebuje údržbu i zvenčí, park pak podle mého představuje obrovský a v podstatě ladem ležící ´kapitál´. Doslova volá o oživení a využívání. Rozhodně povedeným záměrem bylo umístění letošního Kinematografu bratří Čadíků právě do tohoto parku. Promítání filmů v něm mělo krásnou atmosféru, diváků bylo na tisíc, kladných ohlasů jsem zaznamenal opravdu hodně. Promítání v parku si chválil i pan Čadík, který do Ústí přijel. Okouzlilo ho i divadlo a přišel s ideou uspořádat větší filmový festival, kterému by park i divadlo poskytly zázemí. Myšlenka je to rozhodně zajímavá.

Divadlo i okolí jsem si prošel před několika dny i s městským architektem Milanem Košařem. Shodli jsme se na tom, že divadlo, divadelní kavárna i park by mohly v budoucnu tvořit jeden krásný a harmonický celek sloužící kultuře města. Možná je to někde v oblasti snů, ale ne zase tak nereálných. Já osobně bych si to moc přál. A pro příští léto si umím představit třeba seriál akcí nazvaný ´Pódium v parku´. Jako určitý začátek.