K myšlence uspořádat tuto výstavu mě přivedla návštěva místa, kde byl můj prastrýc Ludvík Pecháček „totálně nasazen" jako truhlář. Tím místem byl ostrov Jersey, který se sice nalézá nedaleko francouzského pobřeží v kanále La Manche, ale patří mezi tzv. Normanské ostrovy, jež jsou součástí Velké Británie. Na tomto ostrově byly za druhé světové války zřízeny nacistickým Německem pracovní tábory pro dělníky z Říše a zde se začal psát také zajímavý životní příběh mého prastrýce. Pro úplné seznámení s jeho osudy během druhé světové války by čtenářům měly dokonale posloužit i výňatky z „pamětí" zveřejněné v tomto článku. Doplněn je o ukázky fotografií z avizované výstavy, kterou pořádají členové KČT Dolní Dobrouč 2009 za podpory obce Dolní Dobrouč a Pardubického kraje, jako symbolický vzpomínkový akt k výročí 70. let od konce druhé světové války.

„Já, Pecháček Ludvík, narozen 9. ledna 1915, podávám svědectví o tom, jak jsem byl totálně nasazen na práci do Německa a o dalším vývoji do konce války. Začalo to v roce 1942. Dostal jsem obsílku z okresu Žamberk od Arbeitsamtu, abych se dostavil za účelem nasazení do Říše na práci. Dostal jsem průvodní list s určeným dnem odjezdu a místem určení Hamburk- loděnice. Celkově nás byl velký transport. My, kteří jsme byli od Letohradu, jsme seděli v posledním vagónu. Přijeli jsme do Hradce Králové, kde jsme dlouho stáli. Bylo nám to divné, proto jsme se podívali ven a zjistili, že náš vagón odpojili a náš vlak odjel. Asi za hodinu jsme nastoupili do rychlíku směr Berlín.
V Berlíně na nás čekal jeden člověk, který nás odvezl tramvají do sběrného tábora. Byl to lágr s dřevěnými baráky a téměř prázdný. Bylo nám řečeno, že zde budeme čekat až přijde transport. Čekali jsme asi 5 dní. Bylo zde ubytováno také 20 Ukrajinek, které čekaly na přidělení do nemocnic jako zdravotnice. Stravování zde bylo ucházející. Asi po 5 dnech nás jeden Němec odvezl až na samý okraj nádraží, kde už čekal obsazený nákladní vlak, vagóny dobytčáky, uzavřený, hlídaný strážemi. Rozdělili nás do několika vagónů mezi Poláky. Seděli jsme na podlaze. Jeli jsme několik dnů, až jsme se dostali přes Belgii a Holandsko do St. Malo, velkého přístavu v severní Francii.
Odtud jsme odešli do starých kasáren, kde nás ubytovali. Byli tam ubytovaní Poláci, Ukrajinci i ženy a něco málo sovětských zajatců, kteří měli na zádech velká písmena SU. Zde jsme čekali asi 3 dny, protože byl strašný vítr a žádné lodě nevyplouvaly. Seznamovali jsme se s Poláky, kteří tvrdili, že jsou z Východního Pruska a že Němci udělali zátah a všechny odvezli na práci pro Říši. Jídlo bylo špatné a bylo ho málo. Z kuchyně se táhla jakási vůně a tam postávali sovětští zajatci a čekali, až něco vypadne z kuchyně. Dočkali se. Německý kuchař vyhodil krabici z tvrdého papíru, která byla od marmelády. Zajatci se na ni vrhli a za chvíli z ní byly jen kovové obroučky. Němci se tomu velice smáli a nemohli pochopit, že hladový člověk tak může klesnout. My jsme měli ještě nějaké zásoby z domu.
Když se vítr utišil, začali nás naloďovat. Byla to nákladní loď, moře bylo klidné a s lodí to vůbec nehoupalo. Ukrajinky dokonce na palubě tančily své tance. Jeli jsme ve dne , krásně svítilo slunce a dlouho netrvalo a byli jsme na ostrově Jersey. V přístavu čekala nákladní auta a ta nás odvezla do lágru jménem UDET. Byly to samé dřevěné baráky už částečně obsazené různými národnostmi. Byli tu Španělé, bojovníci ze španělské občanské války, potom Francouzi, Ukrajinci, Poláci a Češi. Hlídali nás Němci s hákovými kříži na rukávech. Bydleli jsme společně s Poláky. Každý dostal 2 deky a 1 misku na jídlo. My Češi jsme byli vedeni jako řemeslníci. Hned nás dali do dílen, které byly v těsné blízkosti lágru. Příslušníci ostatních národností jezdili nákladními auty na určené místo, kde se stavěly bunkry a pozorovací věže. Jako řemeslníci jsme dostávali plat 87 feniků na hodinu a k tomu svobodní 30 marek odlučné a ženatí 50 marek odlučné za měsíc. Tehdy stály 2 kg chleba na černém trhu 10 marek. Ostatní peníze, které jsem si vydělal, posílala firma otci do spořitelny. Otec mně psal, co má dělat s penězi, že za ně nemůže nic koupit, tak to zůstalo ve spořitelně až do nové měny po válce. Nikdy jsme z těch peněz nic neměl.
Pracovní doba v lágru byla 10 hodin denně a teprve třetí neděle byla volná. Ve volných chvílích jsme se toulali po pobřeží. U přístavu bylo městečko, které se jmenovalo St. Helier. Ostrov Jersey je asi 23 km dlouhý a 13 km široký a je největší ze 4 Normanských ostrovů v kanálu La Manche. Ostrovy jsou anglické a proto většina obyvatelstva byla evakuována do Anglie. Ostrovy byly vydané bez boje. Na ostrově byly všechny domy zděné a hodně jich bylo z modré žuly. Ve volných chvílích jsme chodili slušně oblečení - to jako Češi - a proto jsme nepřišli do styku s původním obyvatelstvem. Nevěřili nám. Ukrajinci měli roztrhané prošívané vesty a proto je zvali do svých domů, dávali jim jídlo a šatstvo. Šatstvo potom prodávali, aby je i nadále domorodci zvali. Měli jsme povolení dostávat z domova 10 dkg balíčky, tak mi někdy rodiče poslali suchary.

Pracoval jsem v truhlářské dílně. Byli jsme tam 2 Češi, 1 Polák, 2 Španělé a 2 Němci. Německy jsem rozuměl trochu už z domu, polsky jsem se brzy naučil, protože jsme byl ve styku s Poláky. Z domu jsem si nechal poslat španělskou učebnici, takže jsem se časem dorozuměl i se Španěly. Seznámil jsem se tam s jedním Čechem, který už tam byl před okupací. Pocházel z Českých Budějovic. Byl to číšník a pracoval na ostrově v jednom hotelu blízko lágru. V hotelu byli ubytováni jen němečtí důstojníci. Vyptával se na protektorát a já zase na ostrov. Pěstovaly se zde rané brambory dvakrát za sebou, tabák a bobkový list. Dva menší ostrovy sloužily jen rybářům.
Po roce jsem dostal dovolenou. Bylo to v létě a moc jsem se těšil, že se zase podívám domů. Byl jeden případ, který mě kazil radost. Bylo to před Vánoci. Vyplula loď do Francie, na které byli i auslendři jedoucí na dovolenou. Asi 2 km od přístavu najednou loď vybuchla a roztrhla se na dvě poloviny. Zachránila se jen polovina osádky – asi 150 lidí. Takže jsem dostal dovolenku, kde byla vyznačena cesta, kudy mám jet a datum, kdy se mám vrátit. Jel jsem z přístavu St. Helier do přístavu St. Malo, potom rychlíkem směr Paříž, Štrasburk, Vídeň, Praha. Konečná stanice Dolní Dobrouč. Vlaky jezdily jen v noci, takže jsem se za jízdy vyspal a přes den jsem se toulal po městě, kde jsme zrovna stáli. Domů jsem se dostal bez úrazu. Užíval jsem pohody a i když bylo jídla všude málo, neměl jsem hlad. Měsíc utekl a já zapomněl na odjezd. Vymýšlel jsem si kdejaké výmluvy, ale nakonec jsem byl donucen na propadlou jízdenku odjet. Po drobných problémech jsem se dostal na ostrov. V lágru se nic nezměnilo, našel jsem svoji postel i věci, které jsem tam zanechal. Za 4 dny po návratu pro mě přijelo vězeňské auto, které mě odvezlo do města k soudu. Tam jsem byl vyslýchán dvěma německými důstojníky. Když zjistili, že pocházím z obce Liebenthal, tak je to viditelně pobavilo. Tak jsem začal lhát a doufal jsem, že to nikdo nebude prošetřovat. Byl jsem na omylu. Asi za 14 dní pro mě přijelo auto a byl jsem odsouzen na 1 týden soustředěné samovazby. Odvezli mě do staré pevnosti na skále, kde byla věznice. Každé ráno jsme se museli procházet asi čtvrt hodiny po dvoře, jeden za druhým a nesměli jsme mluvit. Bylo nás tam dost, samí cizinci, dokonce i trestaní Němci. K jídlu jsem měl černou bryndu, které se nedalo říci káva a kousek chleba. V cele byla i židle a kavalec. Jednou jsem slyšel hrozné naříkání. Vylezl jsem na opěradlo židle, chytil jsem se mříží a musel jsem se vytáhnout, abych viděl, co se děje. Naproti přes dvůr byly hromadné cely, kde byli Ukrajinci, kteří naříkali, že mají žízeň. Dostali totiž slanečky. Když už to trvalo dlouho, stáže vnikly dovnitř a holemi zmlátily vězně. Potom bylo ticho. Bylo to hrozné. Když mně vypršel čas vězení, přišel strážný, odvedl mě do kanceláře, kde mi vrátili věci, které mi odebrali a vystrčili mě z brány. Toulal jsem se po městě, nikde jsem se neuměl domluvit, všechny nápisy byly v angličtině. Domorodci mi připadali, jako by ze mě měli strach. Autobusem jsem se vrátil do lágru.
Po 1 roce přišel rozkaz k likvidaci firmy a přestěhování do severní Francie, do okresního města Boulogne-sur-Mer. Bydleli jsme v klášteře, který byl pro nás zabrán. Tam jsme zažívali opravdové peklo, co nebylo na ostrově – přelety spojeneckých letadel, bombardování jak ve městě , tak v okolí. My jsme jezdili na práci autobusy a to dosti daleko. Zase Poláci, Ukrajinci a z nás 10 Čechů jsme zbyli jenom tři. Sirény houkaly každá den. Kryty jsme měli ve sklepích kláštera, stále nám to vycházelo, nepřišli jsme k úrazu. Po zaměstnání jsme stále chodili do města, kde jsme byli svědky velkých bombardování. Nebylo výjimkou, jak na zbombardovaném domě stála skupina lidí, která nabírala lopatami suť a prohazovala přes prohazovačku a co se zachytilo, byly zbytky lidí, kteří byli ukryti ve sklepích. Byla to hrozná podívaná. Nejhorší bylo, když letectvo házelo časované bomby a ty pak začaly vybuchovat, když záchranné práce vrcholily.
Na stavbě byli zaměstnání Češi od jiných firem – dělali armaturu. Domluvil jsem se s nimi, že mají celý plat, co si vydělají a že mně to zařídí, abych mohl pracovat u nich. Žádnému jsem nic neřekl a přestoupil jsem k nim. Asi za dva měsíce mě našli. Dostal jsme za to 1 měsíc těžké práce. Odvezl mě jeden Belgičan s puškou do Calais. Jeli jsme celou noc vlakem. Vedoucím věznice byl vysoký SS man. Budil strach tím, že nosil 2 pistole i když byl na jednu ruku chromý. Osazenstvo příliš týral. Jeden starší Němec, také trestaný, mně poradil, jestli se chci tomu vyhnout, abych až přijedou nákladní auta pro trestance, se snažil dostat na auto. Jezdili jsme pracovat na jednu pláž, odkud bylo při jasném počasí vidět Anglii. Odtud byla vzdálená 44 km. Všechny bunkry na pláži byly maskovány jako zemědělské domy, okna, dveře, květiny, ploty, všechno namalované. těžká práce tam nebyla, byl dobrý parťák, už starý Němec. Dnes, když na to vzpomínám, je to ta pláž, odkud je budován tunel pod Kanálem.
Potom jsme se přestěhovali do Le Touquet- Paris-Plage, jižně od Bologne-sur-Mer. Obyvatelstvo bylo evakuováno. Firma zabrala garáže sedmipatrového hotelu pro naše dílny. My, co jsme pracovali v dílnách, zabrali jsme pokojíčky v hotelu. Ve sklepě hotelu jsme si vybudovali vlastní kryt. Městský kryt byl vzdálen asi 300 metrů. Jednou, bylo to v pravé poledne, letěl bombardovací svaz přímo na nás. Všeho jsme nechali a rychle se ukryli v našem krytu. Cítili jsme, jak se to k nám přibližuje a najednou to začalo. Zem se chvěla, vypadalo to, jako by to chtělo celý hotel vyrvat ze země. Bombardování bylo skončeno a hned jsme slyšeli další svaz a další. Tenkrát jsme tomu říkali, že kladou koberce. Když to utichlo, zjistili jsme, že máme zavalené železné dveře. Pomocí krumpáčů jsme se asi za hodinu dostali ven. Hotel neměl přímý zásah, ale kolem zůstaly samé obrovské jámy a samá spoušť. Vběhli jsme do svých pokojíčků. Tam to vypadalo. Okna i dveře s rámy, jako by je někdo vyfoukl pryč a náš skromný majeteček byl na zemi zasypán opadanou omítkou. Vyšli jsme na dvůr se svými zavazadly. Tam, kde měla být truhlářská dílna, byla spoušť, stroje zpřerážené, takže to vypadalo na konec práce na tomto místě. Zjišťovali jsme, kdo z nás chybí. Chyběli 4 Poláci a 1 Čech. Ten Čech se brzy vrátil z městského krytu, kde se ukryl, protože nám nevěřil. Byl tak vyplašený, že nemohl ani mluvit. Jeden Polák nás upozornil, že ti 4 Poláci si vybudovali pro sebe kryt – byla to díra do země vykopaná, s jedním vchodem, lehkým stropem a na vrchu byla nasypaná hlína. Zásah nedostali, ale zavalilo jim to vchod, takže když jsme se k nim dostali, byli už udušení. Za chvíli přijel šéf firmy a nařídil nám, že se máme přestěhovat do lágru v St. Peters (neexistuje, asi to bude St. Josse nebo St. Aubin pozn. autora) vzdáleném asi 5 km. Ukázal nám směr a my jsme se pomalu šourali. V tom zase hluk motorů a hvízdání bomb. Nezbývá, než se krčit v příkopě, i když tam je voda. Šli jsme kolem nádraží, které bylo úplně rozbito. Přišli jsme do lágru, dostali ubytování a začali chodit do práce.
Situace se zhoršila tím, že byla provedena invaze spojeneckých vojsk. Mezi Němci byl strach. Zjistili jsme, že ty práce, které jsme prováděli, byly na nic. Opravovaly se bunkry, které byly bombardováním poškozeny – nalévali jsme na ně vrstvu 175 cm. Na pobřeží, kde se odlévaly bunkry, se musela dovážet sladká voda, písku bylo na pobřeží dost. Jednoujsem se po obědě toulal po pobřeží, kde za jednou skálou bylo malé údolíčko a odtamtud jsme slyšel ruské povely. Šel jsem blíž a zjistil jsem, že to opravdu byli Rusové, ale v německých uniformách. Tam je cvičili a příležitostně posílali na frontu proti Rusům.
Jednou jsem měli práci hotovou, když přišel rozkaz ohledně cesty. Kdo uteče, budou mu zastřeleni rodiče. Celý zástup asi 150 lidí doprovázely stráže. Dlouho jsme ale nešli, byli jsme unavení a ospalí. Stráže také, ale navíc měly strach, že přijdou do zajetí. Začaly nás opouštět, krást koně a povozy Francouzům, nasedaly a tryskem úháněly pryč udaným směrem. My jsme se rozdělili na skupinky a zabírali stodoly, kůlny, využívali jsme slámy a tam nás ráno našli Francouzi. Byli na nás hodní, něco jsme pojedli a pustili se dál. Naše skupinka (tři Češi) přišla na jednu křižovatku a viděli jsme na ní označení, kam máme jít, ale dali jsme se opačným směrem. Došli jsme za město, kde byly zemědělské usedlosti dál od sebe. Jednu jsme si vybrali. Šel jsem vyjednávat s hospodářem. Nakonec nám dal mléko a nechal nás vyspat na seníku. Asi za dva dny přišel, že musíme slézt, že se blíží fronta. Najednou bylo slyšet střelbu, kolem domku projížděly tanky a některé měly nápisy Varšava, Bydgošč, Poznaň atd. Před domkem zastavil jeden tank, střelba ustala, vojáci vyskákali ven, mluvili polsky a na ramenou měli nášivky Poland. Obrátili jsme se na polského poručíka a ten nám doporučil, abychom se přihlásili do zajateckého tábora, tam, že vybírají různé národnosti. V táboře jsme zjistil, že o nás nemá nikdo zájem a že Poláci každý den k večeru odchází a potom odjíždějí do Anglie jako příslušníci polské armády. Byla nás skupinka asi 50 Čechů a dostali jsme nápad, že se jako Poláci přihlásíme do polské armády. Jeden Ostravák to dojednal s polským poručíkem. Na druhý den jsme už byli připraveni a večer už šli na loď. Po přistání v Anglii jsme nastoupili do autobusů a odjeli někam k Londýnu. Zde jsme se stravovali už jako lidé, ale snědli bychom toho víc. Bydleli jsme ve stanech na měkkých matracích. S každým probíhaly protokoly o tom, že je Čech, jaké má školy, atd. Po týdnu nám dali čisté prádlo, anglické uniformy a pušky. Bylo nás 70 a autobusem jsme jeli do výcvikového tábora (asi) v Hawkwell v Jižní Anglii. Ubytovaní jsme byli ve vilkách a už to bylo jako na vojně. Pořád jsme byli ještě hladoví a proto jsme pro snídani chodili i čtyřikrát. Ve volných chvílích jsme chodili do blízkého města Southend on Sea. Potom bylo oficiální rozloučení a měli jsme jet do Francie na frontu. Před odjezdem na frontu dávali týden dovolené. Přihlásili jsme se do Londýna do Československého vojenského domova. Po návratu z dovolené jsme se připravovali do Francie k jednotce.
Jednou večer nás odvezli do přístavu Southend on Sea a tam jsme čekali na břehu, až naloží nákladní loď různým vojenským materiálem. Stále jezdila nákladní auta do lodi, že už jsme si mysleli, že se tam nevejdeme. Naposledy jsme šli my. V přístavu byl vítr, moře mírně rozbouřené, ale jak jsme se dostali na otevřené moře, tak to bylo hrozné. Nákladní loď skákala jako skořápka a nikomu z toho dobře nebylo. K ránu, bylo ještě tma, jsme vjeli do přístavu Oostende (v Belgii). Byli jsme odvedeni do starých kasáren. Po odpočinku jsme byli přidělení k jednotce, která strážila úsek zatopený vodou. To je oblast uměle vytvořených kanálů, které se zaplňují pomocí přílivu z moře. V tomto zatopeném úseku bylo obklíčeno 11 000 německých vojáků v pevnosti Dunqerque (Fr.). Po několika týdnech převzala tento úsek jiná jednotka a my jsme byli odveleni do kasáren v Bergues, kde jsme prodělávali výcvik u 4 cm kanónů. Asi za týden jsme jeli na stanoviště u vodárny v Bergues, kde na vyvýšeném místě jsme dobře viděli úsek Němců. Střílelo se téměř bez přestání. Po nějaké době jsme byli přesunuti do písečných dun v Belgii. Nevýhoda dun je ve stálém větru, který převívá písek a ten se dostává do spodního prádla, do kávy… I kanón jsme museli chránit. Stále stejné: střílet, strážit a čistit zbraně. Na Belgické straně jsme byli zásobováni americkou armádou. Hodně bylo jehněčí maso, sušené brambory, těstoviny, marmelády, chléb, žvýkačky, čokoláda, cigarety. Občas vyzvali někoho na jednodenní rekreaci, ale pouze jednoho vojáka, do osvobozeného města, to aby voják přišel na jiné myšlenky. Jednou k nám přišli dva chlapci, asi 12 letí, byli to Francouzi. Prosili nás, abychom je nechali mezi námi, že nám za jídlo budou připravovat, umývat nádobí a nosit vodu. Tenkrát takových toulavých chlapců bylo dost. Asi po 3 týdnech při přesunu nám na to přišli a my jsme se jich museli zbavit. Chlapcům to bylo líto, ale nedalo se nic dělat. Jednou jsme zajistili skladiště německých min. Byly to rakety 70 kg těžké a asi 90 cm dlouhé. Odpalovali jsme je z jakýchsi žebříků. Ty jsme zavezly nákladním autem blíž k frontě, všechno připravili a večer jsme tam jeli znovu a rakety odpálili. Sotva jsme se po odpálení rozjížděli, už nás Němci ostřelovali z kanónů. Nikdy nás nestihli. Druhý den ráno jsme žebříky přemístili na nové místo, navezli nové rakety a připravili zase na večer. Toto jsme dělali asi 10 dnů. Také si vzpomínám, jak jsme chtěli oslavit Silvestra. Začali jsme střílet naším kanónem kolmo nahoru a hned se přidaly naše další kanóny a ještě jsme slyšeli střelbu z velkých kanónů, co byly za námi. A už se hlásili Angličané, co se to tam děje. Náš velitel hlásil, že vítáme nový rok. My jsme střelbou zajišťovali tanky a měli jsme radost z toho, když se útok vydařil. Dobře se vydařil třeba 28. října 1944, kdy naše pěchota zajistila 350 zajatců. 5. října 1944 jsme měli smůlu, měli jsme velké ztráty. Po Vánocích byla výměna zajatců. Němci si dali podmínku, že chtějí jen dobrovolníky. To se uskutečnilo. Také po těchto Vánocích jsem dostal dovolenou do Bruselu.
Jeli jsme tam 4 kamarádi, a to na 4 dny.
V dubnu 1945 jsme byli vybráni jako Kombinovaný oddíl na odjezd. Jeli jsme po vlastní ose. Nenarazili jsme na žádný odpor. Přes Německo jsme projížděli různými městy, která vypadala jako hromada suti a uprostřed byla prohrnuta buldozerem cesta. Většinou jsme jeli po venkově. Přejížděli jsme též řeku Rýn po náhradním mostě. 1. května jsme překračovali naše hranice u Aše. Kolem Plzně jsme se rozmístili a společně s americkou armádou jsme obsazovali Plzeň. Před Plzní jsme zajali společně s amer. armádou část Schernerovy armády a od té doby jsme jen strážili důležité objekty a dělali pořádkové služby v okolních městech. V té době již byla kapitulace. To byl konec války a my byli šťastni, že se už dostaneme domů. Já jsem byl demobilizován 15. srpna 1945.

Králíky 1994  Ludvík Pecháček"

Na závěr bych rád ještě jednou pozval čtenáře článku k osobní návštěvě výstavy věnované in memoriam Ludvíku Pecháčkovi, rodákovi z Dolní Dobrouče, a celé Československé samostatné obrněné brigádě (8. 15. května 2015 taneční sál Restaurace Lidový dům v Dolní Dobrouči). Na vaši návštěvu se budou těšit organizátoři akce, členové KČT Dolní Dobrouč 2009.

Mgr. Bc. Ondřej Pecháček, KČT Dolní Dobrouč 2009

Foto k výstavě pochází ze soukromých sbírek Ivoše Pecháčka, Tomáše Jambora a Josefa Syrového