Předávala se ocenění z šesti z nich: Pohárku, přehlídky divadla jednoho herce, monologu a dialogu, Audimaforu v Kostelci nad Orlicí, věnovaného experimentujícímu divadlu, divadlu poezie a studentskému divadlu, z divadelní přehlídky činohry v Červeném Kostelci, Loutkářské Chrudimě, z přehlídky venkovského divadla a přehlídky recitátorů.

Za která představení jste převzal ocenění?
V první řadě chci říci, že to nebyla jen ocenění mé práce, ale především herců českotřebovského Triaria a pardubického divadla Exil. Bylo to například za představení Bláznův dům v podání Triaria, divadla poezie na motivy sbírky Lubora Kasala. Toto představení jsme hráli také v partnerském městě České Třebové – Agrate Brianza nebo ve spřáteleném regionu Pardubického kraje na Slovensku. Hráli jsme ho celkem sedmkrát a když jsme to spočítali, na každou minutu tohoto představení jsme strávili 240 minut na cestě.

Za triariovské představení Kupé story jsem převzal cenu za režii a Ivoš Soukup za herecký výkon. Za Léto v Laponsku, moje představení v pardubickém Exilu, jsme převzali dvě ceny za herecké výkony. Byla to vydařená sezona.

Vaše jméno je spjato s Exilem i Triariem, kde jste teď víc „doma“?
V Exilu, s nímž mám v současné době tak patnáct představení do měsíce. Ale skvěle funguje propojení Pardubice – Česká Třebová – Opatovice nad Labem, kde má soubor můj oblíbený herec a hlavně skvělý kamarád Aleš Dvořák.

Ale dělám i ochotnické venkovské divadlo v Sopotnici. Na jaře chceme mít další premiéru. A věnuju se dětem, ve škole mají dramatický kroužek.
Jak jste se dostal k režii a navíc v Pardubicích?
Triarius hraje od roku 2000, režiséry jeho her tehdy byli manželé Špaisovi, ale podíl herců na představeních byl velký. Už předtím, na konci devadesátých let, jsem režíroval představení loutkového souboru.
A do Pardubic jsem se dostal náhodou. Když odcházel Petr Kouba, hledali nové hry a režiséry. Jsem tam už třetí sezonu, tedy dva roky. Soubor tvoří asi čtyřicet herců, poloprofesionálů, kteří mají svá civilní zaměstnání.

Ve svých představeních připomínáte totalitu, zapojili jste se do festivalu proti totalitě, některá představení pořádáte pod hlavičkou „S komunisty se nemluví“…
Když jsme udělali Tři sestry… v erbu tulipán, zjistili jsme, že publikum, ačkoli jsou to především vysokoškoláci, nezná základní fakta a historické souvislosti. Je nutné lidem připomínat, že taková doba byla, že to není samozřejmé jít si něco koupit, jet na dovolenou… Krátce na to jsme zkoušeli Audienci, kterou nám navíc uvádí disident František Stárek, a Vernisáž. Do toho přišel Trutnov. Všechno to do sebe logicky zapadalo, a přitom v tom nebyl žádný kalkul, že je osmičkový rok. Ve Třebové jsme dělali festivaly pod hlavičkou „S komunisty se nemluví“ už dřív.

S tímhle vaším programem vlastně souvisí i oživení formy bytového divadla…
Ano, hrajeme teď mimo jiné také po bytech. Chceme tím připomenout, že byla doba, kdy se divadlo muselo schovávat do bytů. Především Vernisáž skvěle funguje v bytech, kde si herci mohou hrát s textem. Máme nasmlouváno hodně představení po celé republice, v Praze, Mikulově, Ostravě i v Karlových Varech. Ale výborně se rozjela i představení pro školy, kam jezdíme hlavně s Audiencí.

Na jaký režijní nebo herecký počin se nyní chystáte?
S Triariem chceme udělat divadlo poezie na motivy sbírky Orangutan v továrně a Rudišovo Nebe pod Berlínem. V Pardubicích zkoušíme Prezidentky, představení pro tři sedmdesátileté dámy, rozezkoušené je představení Nože a růže. Chci také připravit experimentující a vizuálně velmi zajímavé představení Únava, což je parafráze warholovských filmů. V únoru by mělo být hotové představení Tři. A jako herec zkouším Arnoštka v Rozmarném létu.