Tratě se přesunuly

Závod se jel jako finále mistrovství ČR po běžeckých stopách kolem Bukové hory. To byla změna oproti minulým ročníkům, kdy byl závod situován k Suchému vrchu. „Vracíme se zpátky na staré osvědčené tratě okolo Bukové hory, které jsou pro tyto závody úplně ideální. Na Suchém vrchu bylo trochu víc kopců, než je záhodno," říká k inovacím ředitel závodu Zdeněk Dolejš. Pořadatele z klubu Bílá Stopa zamrzelo, že závodníků přijelo méně, než bylo přihlášeno. „Letos je to komplikované, protože tenhle závod sem byl přeložen z Nového Města, kde v lednu nebyl sníh a je to termín, ve kterém se u nás jede ještě jeden mid. A na tenhle termín bylo přeloženo i mistrovství Slovenska, protože v lednu také neměli sníh," vysvětluje pořadatel, proč letos dorazilo na sedlo méně závodníků než v jiných letech. Konal se dvanáctý ročník závodu, jehož historie se začala psát v roce 2003. Pojmenován je po první feně Zdeňka Dolejše Lady Bright Magadan, se kterou začínal závodit. Zemřela v roce 2012 ve věku nedožitých osmnácti let.
Po trati se o víkendu pohybovala spousta běžkařů. Ti pořadatelům ani musherům nevadí. „Lidé jsou většinou rozumní. Buď nás uslyší, nebo zavoláme a oni většinou uhnou. Problémy nebývají, tedy pokud nemají s sebou pejska," říká jeden z musherů Pavel Lněnička. Jeho slova potvrzuje i pořadatel Zdeněk Dolejš: „Když jede velké spřežení a začne na ně štěkat jezevčík, tak to by mohl být problém."

S novou smečkou

Pro Martina Součka ze Starého Města byl závod o to víc napínavější, že na Červenovodské sedlo přivezl mladé psy. Byl to jejich první závod a pro zkušeného mushera bylo otázkou, zda s novým týmem naváže na své předchozí závodní úspěchy. „Jací jsou, to se většinou pozná až na závodech. Přešel jsem na jiné plemeno, dříve jsem měl malamuty, tohle jsou alaskáni," vysvětloval nad spřežením, které mohutným štěkáním a vytím dávalo najevo, že se těší, až vyrazí kupředu. „Uvidí postroje, že zapřaháme a ožijí. Samozřejmě, že se těší. Málokterý pes by se netěšil. A pokud by se netěšil, nemá cenu ho zapřahat," podotkl musher na adresu psů evidentně natěšených na závod. Trénovat na sezonu začíná Martin Souček někdy kolem září. „Začíná se na dvou, třech kilometrech a postupně se délka tratě prodlužuje. Trénuje se tak třikrát, čtyřikrát týdně. Máme natrénováno doběhnout zhruba třicet kilometrů na jeden zátah na midové závody," dodal. Pohár Lady Bright Magadan je sprintový závod s tratěmi o délce zhruba deset kilometrů. Zázemí pro závodníky bylo opět vytvořeno v hostinci U Špičáku v Bystřeci.

Vášeň pro mushing podědily i děti

K tradičním účastníkům závodu psích spřežení o Pohár Lady Bright Magadan patří Pavel Lněnička ze Strakova u Litomyšle. Musherské žezlo již pomalu předává svým dětem, Petrovi a Martině.
„Já myslela, že to jsou psí závody a oni jsou tu medvědi," rozplývala se nad jeho smečkou jedna z divaček. „Přijeli jsme se dvěma spřeženími samojedů, s jedním závodí čtrnáctiletá Martina, s druhým sedmnáctiletý Péťa," řekl Pavel Lněnička v rozhovoru.

Musher Pavel Lněnička.

Vyhovují vám zdejší tratě?
„Velice, protože jsou kopcovité. Naši psi jsou spíš na pomalejší tratě, nahoru dolů, nahoru dolů, mají své tempo, kterým vyběhnou všechno. Ty rychlejší tratě necháváme rychlejším psům, jako jsou ohaři a podobně.

Co říkáte na to, že se na letošním ročníku sešlo méně závodníků, než bývalo zvykem?
Je to smůla, když se seběhne víc termínů, i na Slovensku je mistrovství republiky, v Krkonoších je závod. Když se to takhle nešťastně sejde, závodníci se musí rozdělit. Je to nákladný sport a člověk si musí vybrat, na který závod pojede.

Daří se vám získávat sponzorské příspěvky?
Měli jsme sponzora, ale už asi pět let jsme bez něj. Většinou to táhneme z rodinného rozpočtu.

Chápu, o mushingu se říká, že je to celoživotní vášeň, které lidi podřídí všechno. Vy už taky asi nemůžete jinak.
Ne… Teď jsme si zase nechali štěně.

Je taková móda, nadávat na zimu, jaká je pro vás?
Letos to je asi po třech letech pěkná zima. Pořád se dá trénovat, akorát musíme autem zajet pár kilometrů na Kozlovský vrch.

Už jste absolvoval hodně závodů v Čechách i v zahraničí, úspěšný jste byl i na mistrovství Evropy. Jak často dnes trénujete?
Už málo, dvakrát týdně. Dříve jsem jezdil i do práce se psy, to jsem mohl i pětkrát týdně. Přes les jsem to měl osmadvacet kilometrů, a když jsem domů nespěchal, udělal jsem si okruh sedmdesát kilometrů. Bez problémů. Teď dojíždím do práce až do Kolína. A zapřahat psy do Kolína? Ale taky by tam dojeli… (smích)