O autorce
Bohuše Hácová se fotografii začala aktivně věnovat před dvěma lety při vstupu do Fotoklubu OKO v Ústí nad Orlicí. Postupně vniká do tajů digitální fotografie, velkou oporou a učitelem je pro ni Jiří Kočí, se kterým se účastní různých fotografických soutěží v Uherském Hradišti, Brně, Ostravě, Svitavách, Hradci Králové…
Z Národní soutěže fotografie ve Svitavách si odvezla bronzovou medaili. Účastní se výstav fotografií s Fotoklubem OKO a je také občasnou dopisovatelkou Orlického deníku.  

close Bohuše Hácová zoom_in

Je na nich zachycen Taipei, rušné a pulzujícího hlavní město země, malebná zákoutí národního parku Taroko, zdejší dechberoucí západy slunce i všední život obyvatel země. Po pečlivém výběru vznikla výstava, která je nyní k vidění v ústecké Malé scéně. Pro autorku je první samostatnou a tak trochu i dárkem k jejím nedávným kulatinám.

Cestovat takovou dálku, byla to ve vašem životě výjimečná událost?
Já cestuji poměrně dost. Jen mě mrzí, že svůj foťák jsem s sebou neměla už dřív, když jsem jezdila po Německu, Maďarsku nebo Irsku. V některých zemích jsem měla jen malý, obyčejný foťák a s tím zázraky neuděláte.

Pro většinu Čechů je Tchaj-wan velká exotika. Ta cesta, to byl asi jeden velký zážitek…
To byl. Poprvé v životě jsem jela bez cestovky, s kamarádkou, která má na Tchaj-wanu syna na studiích. Jeho kamarád, co má cestovku, nás po ostrově vozil autem. S přítelkyní jsme se dostaly i tam, kam se turisté běžně nedostanou. Na Tchaj-wanu se žije jinak. Oni necestují, protože vlastně pořád pracují a děti chodí do školy, i o prázdninách. Zážitků, včetně gastronomických, jsme měly hodně. Rýži mají výbornou, hodně se tu jí kuřata. V jedné restauraci jsme jedly i syrové ryby a když jsem pak navštívila obří akvárium a viděla plavat ty ryby, docela jsem na ně měla chuť. Člověk objevuje, co v sobě všechno má. Naopak s kamarádkou jsme uspořádaly český večer pro zahraniční studenty, uvařily jsme pro ně guláš a nasmažily řízky, to bylo moc hezké.

Když jsme u té kuchyně, co bylo pro český žaludek příliš velká exotika?
Co jsem obdivovala, že děti místo lízátek nosí chobotnice na špejli a mají to jako lahůdku. Majitel bytu, v němž jsme byly ubytované, jedl jednou při večeři slepičí pařáty. A nebylo to proto, že by byl chudý. Asi je to zdravé.

Jaké jsou vaše další vzpomínky na Tchaj-wan?
Lidé jsou vstřícní. Hodně se tu jí venku, místní – protože jsou pořád v práci – doma tolik nevaří. Hodně se tu jezdí na motorkách. Poměrně často jsme narážely na různé akce. Díky tomu jsem měla různé žánry na focení. A měla jsem to štěstí, že tam, kam jsem se namotala, se se mnou bavili a nevyhnali nás, jak někdy u nás v Čechách. Jeden tamní fotograf mi dokonce pomáhal udělat zajímavé snímky západu slunce.

Z vašich fotek doslova křičí syté barvy.
Je to zelený ostrov, všude svěží zeleň. Ale brzy tu bývá tma i v létě. Když jsme někam přišly později, měla jsem už problém s focením. Pro nás Evropany je nezvyklá vysoká vlhkost vzduchu. Člověk byl neustále zpocený. Díky tomu, že jsme měly zázemí, jsme po každém výletu praly a praly.

Chtěla byste se ještě někdy vypravit někam tak daleko?
Láká mě Vietnam, Srí Lanka nebo třeba Barma. Jela bych, ale momentálně nemám s kým.

Co vás zaujalo z místní architektury?
I tu jsem zachytila na svých snímcích. Jak původní stavby, tak i ty moderní, postavené s využitím nejnovějších technologií. Třeba „stojedničku" (jedna z nejvyšších budov světa, pozn. redakce). Že jde o vyspělou zemi s vysokou životní úrovní, jsem na vlastní kůži poznala, když jsem musela vyhledat lékařské ošetření. Nebo při cestě rychlovlakem, kdyby s námi nebyl syn mé kamarádky, asi bychom byly ztracené.

Máte nějaké další cestovatelské plány?
Letos jen po Česku.

Výstava má velmi příznivý ohlas, to vás jistě těší?
Těší. Fotek mám tolik, že by byl i druhý díl. Tak třeba bude mít i pokračování…