Každý rok vynese dvacet až třicet tisíc korun pro některou ze znevýhodněných skupin obyvatel města. „Na tento ples chodíme každoročně, protože tady jdou peníze na správnou věc," říká o společenské události jedna z účastnic Zdena Šatopletová.
Tentokrát se v zaplněném sále restaurace Na Horách tančilo pro dětský nízkoprahový klub sdružení Naděje. „Hledali jsme další organizaci, které bychom mohli pomoci. O činnosti Naděje jsme věděli a přišla nám hodně záslužná. Proto nám jako dobrý námět připadalo zvelebení nízkoprahového centra, jehož prostory nejsou úplně lákavé," připomíná zrod letošní spolupráce zakladatelka sdružení Zuzana Vondrová.
Následovaly společné workshopy, do kterých se kromě dětí z příměstského sídliště Borek pravidelně zapojují studenti českotřebovského gymnázia. „Byli jsme tam na dvou akcích, bylo to perfektní, děti jsou motivované, mají chuť něco dělat," je s volbou cílové skupiny spokojena Zuzana Vondrová a naznačuje další přínos těchto aktivit: „Pro nás je to nový impuls a pro studenty je to nová zkušenost. Touto skupinou můžeme oslovit nejen studenty, kteří se zajímají o sociální práce, ale i ty, kteří budou chtít studovat třeba pedagogickou školu." Naráží tak na předcházející ročníky, ve kterých gymnazisté spolupracovali s handicapovanými nebo seniory. Spolupráci si pochvaluje také ředitel gymnázia Josef Menšík, když říká: „Pro studenty jsou tyto projekty velkou výhodou. Co se učí ve škole teoreticky, tady zažívají v praxi. Moc mě těší, že k tomu nepřistupují formálně, jejich přístup je upřímný."
Na plese bylo „narváno", lístky do tomboly šly na odbyt, a tak Zuzana Vondrová mohla nastínit smělé plány, jak s výtěžkem naložit: „Rádi bychom pořídili nějaký nábytek a sezení, protože lavice tam jsou, co kdo dal, také nějaký menší koberec, aby mohly probíhat aktivity i na zemi. A určitě chceme vyzdobit stěny. Náš velký sen je pořídit dětem herní konzoli Kinect, je to zařízení, které dokáže skloubit oblíbené počítačové hry a pohyb." Spolupráce těší i vedoucí pobočky Naděje Janu Pakostovou. Ona, její spolupracovníci i zhruba čtyři desítky dětí, které denně zařízení navštěvují, se rozhodně mají na co těšit.

Píšete nám

Smím prosit? Plesová sezona se hlásí o slovo

Tak máme půlku listopadu a o slovo se pomalinku hlásí plesová sezona. Pánové řádně naleští obuv, zkontrolují, zda se knoflíky košile čirou náhodou nenapínají více než loni, případně se konečně zřeknou maturitního obleku a koupí si kvádro o číslo, dvě větší.  Dámy se navléknou do róby, která případné „čumily" zaujme, avšak nepohorší, provětrají peněženku u kadeřníka a nalíčí se dle uvážení. Pak už jen zbývá zopakovat alespoň základní taneční krůčky („Pepo, valčík je na tři a začínáš pravou!") a může se vyrazit.
S přítelkyní Anežkou se mi letos poštěstilo stihnout již jeden z prvních bálů, a sice v pořadí čtvrtý Podzimní benefiční ples Za jeden provaz, konaný 9. listopadu v sále českotřebovské restaurace Na Horách. Následující oslavné řádky bych rád věnoval partě mladých pořadatelů, kteří podle mého přesvědčivě ukázali, jak má takový ples na úrovni vypadat. A že výtěžek celé akce věnovali na dobrou věc, jim ke cti též náleží.
Zasedací pořádek, pečlivě dodržený program, tombola, kde byla i šance něco vyhrát, přestože nebýt šťastné ruky mého děvčete, tak těch pět cen domů asi nevezeme. Široká nabídka jídel za přijatelné ceny, víno z Moravy (nikoliv předražené patoky, za mléko starců tak často vydávané), též v kvalitě a cenové relaci více než příznivé. Kapela z kategorie živých, jejíž repertoár byl opravdu taneční… a o plný parket tak nebyla nouze. Nohy mě bolí ještě teď!
Velmi pozitivní dojem ve mně zanechali též návštěvníci akce. Milých setkání bych napočítal více, naproti tomu za celý večer jsem nepotkal jediného viditelně opilého člověka, možná i proto, že chyběly tradiční plesové stimulanty kalibru „velká zelená za deset a rum za patnáct". Zažil jsem nespočet akcí, kde si po půlnoci pánové pod vlivem pletou pisoár s umyvadlem a dámský dekolt přestává býti dekoltem, Na Horách nic takového. Též úcta ze strany posluchačů k muzikantům, kteří to častokrát na bálech mívají těžké, mne opravdu potěšila. Žádné „Hrajte něco pořádnýho, Kabáty a Jahody mražený!" případně popůlnoční hlášky typu „Nemůžou!", za které bych od kláves nejraději bez soudu střílel. Ve dvě poslední song s přáním dobré noci a nazdar bazar.
Celý ples byl navíc striktně nekuřácký, což v českých luzích a hájích stále nebývá stoprocentním zvykem, bohužel. Tabáku chtiví, včetně mne, poslušně chodili ven, kde jim ten půlnoční doutník na čerstvém vzduchu dost možná chutnal více.
Třešničkami na dortu budiž improvizovaný ateliér s možností pořízení památečního snímku či karikatury, pro dámy u vchodu pozornost v podobě růže a po skončení akce praktický vylepšovák v podobě plesového taxi za symbolickou desetikačku!
Milí pořadatelé, děkuji tímto za příjemně prožitý večer a věřím, že naše korunky pomohou dobré věci, tedy vybavení nízkoprahového centra v Borku. Za rok se budu těšit naviděnou!

Jan Pokorný