Dějiny tehdy tvořil i pan Martin z Pardubic, který ovšem stál tenkrát na druhé straně barikády – coby příslušník pražského Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. „Bylo mi dvacet a v Praze na pluku jsem byl asi deset měsíců. Tato někdejší policejní škola byla plná mladých kluků, kteří o nějaké politice neměli ani ponětí. Ta doba tehdy byla pitomá, ale úplně normální. Nikoho nás nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak. Na pluku nás učili rozhánět demonstrace a na některé jsme pak několikrát vyjeli i do centra Prahy. Když jsme v koloně několika nákladních vozů a autobusů vyjížděli k Václavskému náměstí v pátek 17. listopadu odpoledne, nikdo z nás netušil, že právě ten den se budou psát dějiny.

Věděli jsme jen, že jsme měli jet na víkend domů, ale že z toho asi nebude nic. Nevím, kdo to tenkrát rozhodl, ale tváří v tvář tisícům demonstrantů se na Národní třídě i na Václaváku postavili ti nejmladší policisté. Tedy ti, kteří na Pohotovostním pluku sbírali zkušenosti teprve tři měsíce! My,takzvaní 'staří psi', jsme tvořili jakousi zálohu a celý večer jsme proseděli v koloně autobusů v Hybernské ulici. Pouze z vysílaček jsme věděli, co se kde děje,“ popsal nám tehdejší pražský večer dnes 41letý bývalý policista.

„Po několika hodinách celá akce skončila a všichni jsme zase odjeli do Hrdlořez na Pohotovostní pluk. Kolem 23. hodiny nám pak velitel oznámil, že za to, jak jsme to všechno zvládli, můžeme odjet na víkend domů. Teprve druhý den, to byla sobota, jsem se pomalu dozvídal, co se vlastně stalo. V noci na neděli u nás doma pak zvonili tehdejší příslušníci VB s tím, že se mám ihned dostavit do Prahy, že se prý 'něco děje'. Jelikož jsem byl vázán přísahou, nezbylo mi nic jiného, než abych sedl na noční vlak a jel do Prahy.

Teprve na pluku jsme se postupně dozvídali, o co vlastně jde. Od neděle se pak na Václavském náměstí, ale i v dalších městech po celé republice, pochopitelně také v Pardubicích , scházely tisíce lidí a my, myslím tím příslušníky VB z Pohotovostního pluku, jsme vyjížděli k jejich potlačení. Náš odpor ale den ode dne slábl. Pak jsme již jen podle rozkazu hlídali s těžkou technikou mosty, aby se dav lidí nevydal směrem ke Hradu, jak to měl stále v úmyslu. Jak se ale politická situace vyvíjela, tak se od toho odvíjela i naše práce.“

„Zhruba po pěti dnech jsme už nikam do ulic nevyjížděli. Bylo víceméně jasné, že téhle vládě už sloužit nebudeme. Paradoxní bylo, že postupem dnů se do čela chystaného nového politického vývoje dostával muž, o kterém nám na Pluku promítali několik filmů, a který měl být do té doby našim nejhorším nepřítelem – Václav Havel.

Copak, my byli mladí, pro nás to bylo vzrůšo a hlavně jsme také byli rádi, že se mění politická situace. Horší to bylo pro ty naše starší komunistické velitele, kterým se ta jejich idea zhroutila jako domeček z karet. Na Havla před námi nakydali tolik špíny a najednou se z něj stal miláček národa. Pro ně to muselo být fakt hrozné. Na Pohotovostním pluku jsme se dál učili, i když už nám zrušili takové předměty, jako Marxismus – Leninismus či StB.

Odpoledne jsme pak mívali volno, a tak jsme vyráželi do pražských ulic. Vždy před vycházkou jsme vysvlékli uniformu a na civilní bundy si připíchli vlaječky či trikolory. Takhle se pak většina z nás účastnila mnoha mítinků, které byly řadu týdnů po sobě každý den. Pak se z toho stala pomalu rutina a život se začínal vracet do normálních, i když úplně nových kolejí…,“ dodal Martin z Pardubic, který se údajně své paměti chystá vydat i knižně.