Již samotný fakt, že cestovatelka, která navštívila prakticky všechny světadíly a plula po všech světových oceánech, vystavuje po mnohaleté odmlce, naplnil výstavní síň do posledního místečka. Stovka vystavených barevných snímků mapuje dosavadní autorčiny cesty. A najdeme mezi nimi opravdové skvosty.
Aleně Pirklové, která se počátkem letošního roku vrátila ze své cesty do Peru a Amazonie, jsme položili několik otázek.

Alena Pirklová.V kolika letech jste začala cestovat a které země jste dosud navštívila?
Cestování mě bavilo již od dětství. Snad se naplnilo i rčení o sudičce, která stála u mé kolébky, aby mi nadělila boty z toulavého telete. Faktem je, že první samostatnou a pro mne tehdy dobrodružnou cestu jsem podnikla již v pěti letech. S bandaskou plnou polévky jsem autobusem odjela z třebovského nádraží do Rybníka, kde taťka pracoval jako kovář.
Od té doby uplynulo mnoho let a cestovatelské sny se mi postupně vyplnily. Mám za sebou expediční cesty do všech světadílů, s výjimkou Antarktidy, procestovala jsem šedesát zemí a přivezla jsem si mnoho nádherných cestovatelských zážitků.

Ví se o vás, že jste všestrannou cestovatelkou. Můžete to nějak upřesnit?
Nedělám rozdíly v putování po pevnině a v plavbě na vodě. Snažím se poznávat jednotlivé země komplexně a pokud zdraví dovolí, nevyhýbám se ani náročným cestám. V Nepálu jsem zdolala několik pětitisícových vrcholů, nejvýše jsem byla v Everest Base Campu ve výšce 5364 metrů nad mořem.
V roce 1994 jsem se seznámila s Rudou Krautschneiderem a brzy nato jsme uskutečnili na jachtě Polárka cestu ke skandinávským břehům. Nejvíce si však cením náročné plavby přes severní Atlantik, která se uskutečnila v roce 1999. S Bedřichem Skálou jsme vypluli z Lanzarote na Kanárských ostrovech a cílem byl Karibik. Tehdy jsme urazili 2350 námořních mil. Jsem ráda, že jsem v roce 2005 byla součástí posádky jachty, která v Chorvatsku vyhrála závod o pohár Niké a který vítězné lodi věnoval Richard Konkolski. Mimochodem, je to první Čechoslovák, který se zúčastnil náročného závodu přes Atlantik.

Jak náročná je taková výprava do světa? Potkala jste na svých cestách zajímavé lidi?
Cestování mi přináší velkou radost, ale i mnoho odříkání. Když pominu finanční stránku, tak vlastní příprava i samotná cesta zaberou nemálo času. Opouštíte teplo a zázemí domova a vydáváte se někam, odkud se také nemusíte vrátit. Zažila jsem i nepříjemné okamžiky, například při jízdě vysokohorskou a v té době neupravenou silnicí v Bhútánu nebo překračování hranice mezi Čínou a Ruskem za doprovodu čínských pašeráků, v Moskvě mi zase ukradli fotoaparát.
Mám mnoho krajanů a přátel z cestovatelské branže doma i v cizině, za ty domácí chci jmenovat alespoň Třebováka Honzu Betlacha. Na svých cestách potkávám i významné lidi. Hluboce na mne zapůsobilo setkání se Sirem Edmundem Hillarym, který v roce 2002 startoval jachtařský závod Sydney – Hobart. Tehdy jsem byla v týmu australských jachtařů, se kterými jsem čtyři měsíce trénovala. V den startu jsem na doprovodném plavidle, společně s novináři z celého světa, sledovala tento úžasný start.

Z vernisáže výstavy fotografií cestovatelky Aleny Pirklové.

Letos jste byla v Peru. Připravujete další cestu?
Začátkem letošního roku jsem byla na jihoamerickém kontinentu. V Limě na mne čekala kamarádka Marta Pelikánová a společně s dalšími přáteli jsme cestovali na Machu Picchu a po Amazonii. Byla to nádherná cesta, ale než budu přemýšlet o svých dalších aktivitách, musím si řádně 

odpočinout.
Kromě cestování a fotografování také ráda čtu a získala jsem zahrádku, na které mohu relaxovat. Výběr fotografií a příprava na tuto výstavu mi také zabraly spoustu času. Když máte v archivu tisíce snímků a máte jich vybrat stovku, je to dost náročné. Snad jsem vybrala dobře.

Poslední slova cestovatelky a fotografky Aleny Pirklové lze jen potvrdit. Kdo neměl čas přijít na zahájení výstavy, nevadí. Pro všechny zájemce o cestování i pěkné fotografie je výstava otevřena do 30. listopadu. 


Milan Michalski