Cesta plná očekávání

Sobota 6. října. Konečně kolem desáté hodiny večerní vyrážíme na cestu.
První dojmy z cestování jsou pro někoho možná nevalné. Já jsem v našem dopravním prostředku nemohla však nadšením spát. Vyhlížela jsem z autobusového okénka. Nejprve mne upoutal pohled na majestátní Prahu ve světle pouličního osvětlení a záři reflektorů aut. Má nervozita se stupňovala s dosažením německých hranic. A co teprve, když se většina studentů probudila ze svého nepokojného spánku. To už jsme byli ve Francii. Napětí v našem luxusním dopravním prostředku by se nedalo už snad ani krájet, neboť jakmile nám sbor profesorů ohlásil, že jsme dorazili do Bitche, žáci se na sedačkách začali vrtět, jako kdyby měli roupy.

Poprvé s rodinami

V každé budově, kterou jsme míjeli v malebném městečku, hledali jsme onu školu, před niž jsme měli přijet. Zahlédli jsme ji náhle. Než jsme se vzpamatovali, již jsme se vítali s korespondenty. Nikdo z nás se samozřejmě nevyhnul pusinkování tváří, tak typického pozdravu mezi Francouzi. Prohodili jsme pár vět na uvítanou s rodiči, před nimiž se určitě každý styděl zprvu promluvit, a předávali jsme hrdě dary z České republiky.
Druhý den jsme se ocitli sami s rodinou. Každý si neděli ve Francii užil dočista jinak. Avšak jistě bychom se všichni mohli shodnout na tom, že jsme se seznámili s maminkou, tatínkem, přítelem či sourozencem. Uvařili nám chutný oběd a poté se někteří z nás sešli v nějakém baru na večeři, aniž si stihli vybalit věci z kufru. A můj program? Za nejnáročnější a také nejvtipnější aktivitu by se dalo považovat bruslení v Německu se skupinkou českých i francouzských kamarádů. Po něm jsme padli vysíleni konečně do pořádné postele.

Ohromující přivítání

Nestačili jsme se rozkoukat a další den jsme naklusali k panu starostovi. Přivítání na radnici se jevilo jako skutečně ohromující. Vystrojené stoly plné chutných francouzských koláčů, předávání domácího medu našim profesorům a mnoho úsměvů nás příjemně naladilo na návštěvu ponurých prostor místní citadely. Tato pevnost se skvěje na kopci uprostřed města. Z žádného úhlu pohledu ji není možno přehlédnout.
Dozvěděli jsme se spoustu historických zajímavostí prostřednictvím sluchátek s anglicky nebo i francouzsky mluveným průvodním slovem. Ve vnitřních prostorách opevnění nám promítali velice poučný film o prusko-francouzské válce. To nám osvěžilo naše znalosti z hodin dějepisu.

Na chvíli byli i skláři

Následujícího dne, vzdorujíce pošmournému počasí, jsme se vydali do le Jardin des Faïenciers v nedaleké obci Sarreguemines. Zručný odborník nás zasvětil do výroby porcelánové hmoty. Dokonce před našimi zraky vykouzlil hrnek na hrnčířském kruhu, který byl poháněn silou jednoho odvážného studenta. A i po této namáhavé práci se náš kolega spolu s námi procházel po zahradě v rozvalinách bývalého mlýna, ozdobených uměleckými artefakty.
Následovala další náročná exkurze v archeologickém centru v Bliesbrucku, kde různí spolužáci usínali mezi náhrobky římských velmožů navzdory zajímavému, jenže zdlouhavému výkladu. Přesto nás dosti pobavily svou prostotou římské toalety v termálních lázních. Jistě bychom si desetkrát rozmysleli žít v této nehygienické době.
Jeden z nejlepších zážitků byla rozhodně návštěva sklárny v městě Meisenthal. Každý si zde vytvořil originální těžítko ze skla. Velice energický průvodce předvedl své umění ve foukání skleněných ozdob, načež vyhlásil soutěž o největší baňku na vánoční stromeček. A to jste měli vidět ty červené obličeje všech účastníků, když se snažili dostat ze svých plic co nejvíce vzduchu! Potom jsme se dočkali výborné odměny v podobě ochutnávky sýrů i čerstvého mléka ve Walschbronnu.

Loučit se nechtělo

I čtvrtek nás všechny dozajista nadchnul. Pohroužili jsme se do tajů fyziky na le Plan Incliné, neboť jsme se svezli na lodičce po nakloněné rovině. Po chutném francouzském obědě, připravovaném francouzskými maminkami s sebou do batůžku, jsme vřeštěli na bobové dráze. Určitě bych neměla opomenout le château čili hrad v Lutzelbourgu, v jehož romantickém nitru jsme se nechali zlákat k tvorbě společné fotografie.
Samozřejmě jsme jako šílení pořizovali snímky i na společném výletě s Francouzi v centru sídelního města Evropského parlamentu, Štras- burku. Nakoupili jsme suvenýry a hurá do Bitche na rozlučkový večírek. Ten se mimochodem velice povedl.
Nikomu se nechtělo loučit se s jeho Francouzem či Francouzkou. Poslední chvíle strávené společně se nám vepsaly do srdcí svou dojemností. Vždyť většina z nás si utvořila silný vztah s rodinou, v níž jsme pobyli. Všichni ze třetích i čtvrtých ročníků našeho gymnázia si popovídali francouzsky, anglicky, někdy i německy se svými francouzskými kamarády a jejich rodinou, přáteli… Přesto jsme nezoufali. Těšili jsme se, že si s nimi budeme ještě mnohokrát psát.
Poznali jsme jiné zvyky, mnohé nás nemálo překvapily. Ochutnali typické francouzské slané koláče, sýry a někdo i žabí stehýnka. Takto vyjmenovávat bych tu mohla donekonečna. Proto nakonec děkuji všem, kteří nám umožnili uskutečnit pobyt ve Francii. Třeba jednou, jestli příležitost dovolí, pojedeme sami navštívit své Francouze.  PETRA SRŠŇOVÁ  Gymnázium Ústí n. O. , 3. A