Přinášíme exkluzivní rozhovor, pořízený nedlouho před začátkem „ústeckého hudebního týdne".

Festival a soutěž od letoška vystupují pod novým, společným logem. Co vás vedlo k této změně?
Je to velice prosté: prezentovat město Ústí nad Orlicí prostřednictvím významné hudební události, která nese jméno vynikajícího rodáka Jaroslava Kociana, jednotným způsobem. Již devět let funguje a existuje  festival, který tehdy vznikl na podporu nelehké situace soutěže. Toto pro veřejnost širší a čitelnější hudební spektrum dává po všech stránkách lepší prostor jak soutěžnímu klání mladých houslistů, tak samotným festivalovým koncertům. Jméno Jaroslava Kociana již nebude znát pouze malá skupina „zasvěcených", ale postupně stále větší posluchačská základna, což je při dnešní celostátní konkurenci kulturních akcí, dle mého názoru, krok správným směrem.

Podle informací od ředitele Kocianovy houslové soutěže Jiřího Tomáška se podařilo přilákat generálního sponzora v podobě firmy Rieter. I to je podle vás výrazný posun?
Samozřejmě. Firma Rieter řadu let podporovala soutěž a později také festival. Na základě mé dlouhodobé spolupráce s Ing. Janem Lustykem, generálním ředitelem této firmy, která na českém území slaví 20 let své existence, se podařilo navázat mnohem intenzivnější a v opravdu přátelském duchu vedenou spolupráci v rámci Kocianova Ústí. Nesmírně si toho vážíme.

Hudebních mecenášů obecně přibývá, nebo by jich umělci podle vás potřebovali přeci jen více?
Není žádným tajemstvím, že se náročnější, tedy tak zvaná vážná hudba, dostala mimo hlavní proud společenského zájmu. Je proto potřeba přicházet s novými projekty a oslovovat partnery, sponzory, mecenáše a prezentovat tento druh muziky v médiích. Podle lokality to někde jde lépe, jinde hůře. Je to náročná práce, o které už dnes přece jen něco vím, neboť jsem celý život osoba samostatně výdělečně činná, která pracuje bez jistoty jakékoli dotace na rozdíl od hudebních těles, například orchestrů.
V Česku tak vzniká opravdu pozoruhodná situace a rozdílné ekonomické myšlení u pojmu „dotovaný" či „nedotovaný" umělec. Orchestrální hráč má jistotu ve stálém měsíčním platu a také v administrativním aparátu. Jeho výše ho však neuživí, takže musí dělat ještě něco jiného. Sólista či člen tria, kvarteta nemá žádný plat, ale když je aktivní po umělecké i manažerské stránce, tak se může uživit velmi dobře. Pokud však čeká, že někdo něco za něj udělá, tak s tím na „volné noze" logicky také neuspěje a uchýlí se většinou ještě k pedagogické činnosti. Nedotovaný interpret klasické hudby musí zvládat ještě další úskalí: neustále „vyvažuje" hranice mezi komercí a opravdovým uměním, což je v dnešní době stejně velký kumšt jako hrát na hudební nástroj. Stěžovat si ale nemá smysl, musí se makat, přemýšlet, bojovat a hlavně se nenechat odradit hloupými žvásty některých samozvaných nosičů pravd, kteří se v českých luzích a hájích i v této kulturní oblasti vyskytují.

Ptát se na finance, jejich shánění, to je už taková stokrát ohraná písnička. Nicméně u uměleckého ředitele festivalu nelze jinak. Tedy?
V návaznosti na předchozí odpověď mně spíše dovolte, abych s velkou poklonou poděkoval drobným přispěvatelům v Ústí nad Orlicí. Smekám před nimi. Děkuji samozřejmě radě města a pevně věřím, že se nám v budoucnu podaří získat z dalších zdrojů více prostředků na celoplošnou mediální propagaci. Tam máme ještě velké rezervy.

Loni jste si trochu posteskl, že je potřeba zapracovat právě na propagaci ústeckého podniku, jeho celoplošné reklamě. Podnikli jste s vedením soutěže nějaké konkrétní kroky?
Ano, využíváme veškeré osobní kontakty, abychom plošnější propagaci zvládli, ale nemůžeme si z finančních důvodů dovolit například billboardovou či velkou inzertní kampaň. Jak už jsem řekl, v tomto směru musíme ještě hodně zapracovat.

Na první mail jste odpovídal z Bavorska, vypadá to, že jste stále na cestách. Mohl byste přiblížit své současné aktivity?
Kromě bohaté tuzemské koncertní činnosti jezdím hrát do zahraničí, letos například do USA, SRN, Rakouska, Švýcarska a jižní Ameriky. Začátkem července vedu houslové kurzy na zámku v Klášterci nad Ohří, kde současně proběhne letní festival a unikátní výstava houslí pěti století, kterou připravuji sám, neboť jsem také soudním znalcem s mezinárodní působností v oboru smyčcové hudební nástroje. Jsem také činný v Českém rozhlase, kde mám samostatný pořad v rámci Nočního Mikrofóra. Před pár dny byl mým hostem Jiří Tomášek a hovořili jsme také o Kocianově Ústí, o soutěži a v neposlední řadě o jeho pedagogické činnosti v oblasti klasické kytary.

Pokračuje také spolupráce s dcerou Julií? Loni jste zmiňoval úspěšná vystoupení za oceánem v New Yorku.
Ano, letos se do USA vracíme na koncerty na západním i východním pobřeží.

Jak se vůbec vyvíjí kariéra vaší dcery? Pokračuje úspěšně v otcových šlépějích?
Julie v současné době studuje v Londýně a už pilně sama koncertuje jak na recitálových koncertech, tak se symfonickými a komorními orchestry. Připravuje své druhé CD a letos ji čeká i debutový recitál na Pražském jaru. Díky vítězství na Mezinárodní rozhlasové soutěži Concertino Praga také vystupuje s rozhlasovými symfoniky.

Stíháte při intenzivním uměleckém nasazení pozorovat „normální" svět kolem, události v něm? Je nějaká, která vás v poslední době vyloženě zaujala, nebo naopak znepokojila?
Už řadu let mě v naší zemi znepokojuje kvalita mezilidských vztahů a v mezinárodním měřítku přibývající konflikty. Chybí opravdová komunikace a snaha se domluvit často vyznívá naprázdno. Z toho pramení hodně problémů, pojďme raději na lepší téma.

Tedy logicky devátý ročník festivalu. Jeho program je znovu bohatý, od pondělí do soboty se bude hrát nepřetržitě. Mohl byste stručně představit jednotlivé koncerty?
Na prvním koncertě se 5. května v Hernychově vile za doprovodu klavíristky Magdaleny Ondičové představí vítěz Kocianovy houslové soutěže Karol Daniš ze Slovenska, který  vyrostl ve špičkového houslového interpreta. Druhý koncert v chrámu Nanebevzetí Panny Marie bude opravdovou lahůdkou: krásné varhany rozezní opravdový mistr, proslulý český varhaník Jaroslav Tůma, dále se představí známý kytarista Lubomír Brabec. S oběma pány si krátce v roli hostitele zahraji také já. Středa bude v Roškotově divadle patřit tradičnímu koncertu Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Petrem Louženským, na kterém vystoupí laureátka loňské Kocianovy houslové soutěže, mladičká a úžasná rodačka z Bruselu Alexandra Cooreman. Osmého května se nesmírně těším na Slavnostní koncert k 90. výročí světově proslulého houslařského rodu Pilařů z Hradce Králové, kde v instrumentálních koncertech Vivaldiho, Bacha, Brixiho a slavné Mozartově Koncertantní symfonii představíme housle a violu všech členů tohoto houslařského rodu. Představím zde také zbrusu nové mistrovské housle, které byly zhotoveny jako hlavní cena pro letošního laureáta Kocianovy houslové soutěže. Devátého  května se vrátíme do chrámu Nanebevzetí Panny Marie a poslechneme si operní divu, mezzosopranistku Andreu Kalivodovou, mladou talentovanou varhanici Ivanu Michalovičovou a harfenistku Zbyňku Šolcovou.

Vaše jméno figuruje ve festivalovém programu hned třikrát. Na které z vystoupení se těšíte nejvíce a proč?
Já vystoupím jen krátce v obou chrámových koncertech v roli festivalového hostitele a asi nejvíce si užiji koncert, kde budu hrát na několikery housle rodu Pilařů.

Do Ústí díky vám přijede také vynikající kytarista Lubomír Brabec, v tomto případě se jedná o jednorázový koncert, nebo   spolupracujete častěji?
S Lubomírem spolupracujeme již dlouho a jsem moc rád, že si zde zahraje i s tak báječným varhaníkem, jakým bezesporu je Jarda Tůma.

Jak jste již zmínil, čtvrteční koncert věnujete 90. narozeninám hradeckého ateliéru Pilař. Považujete jej vy osobně za opravdu proslulý? Jaká je jeho aktuální pozice?
Nástroje Karla, Vladimíra a Tomáše Pilařových se vyskytují od Japonska až po USA a Kanadu, zakladatel Antonín Pilař by proslulým houslařem v 1. polovině 20. století v Berlíně. Některé z těchto nástrojů považuji za naprostou špičku moderního evropského houslařství. Na tomto koncertě však zazní i nástroje mladé generace, která si své místo teprve probojovává. To srovnání bude nesmírně zajímavé, takřka soutěžní.

V loňském spěchu jsme se vás ani nestihli zeptat, zda vás překvapilo vítězství teprve desetileté Belgičanky? Přeci jen se podobná věc na Kocianově houslové soutěži nevidí příliš často.
Je to opravdový dětský talent, takže mě to až tak nepřekvapilo. Samozřejmě platí to samé jako u všech jiných účastníků soutěže, čas teprve ukáže, jestli zvládne „běh na dlouhou trať". Ta mladá slečna je však opravdu úžasná!

Na závěr jednu otázku do budoucna: už se vám hlavou honí myšlenky na jubilejní desátý ročník festivalu za rok? Chystáte nějaké speciální překvapení?
Ano, chystám. Ale protože se u nás nápady v klasické hudbě spíš „odcizují" než vymýšlejí, tak si to zatím nechám pro sebe. Víte, teď  jsem hlavně šťastný, že i často nejednoduchými cestami kráčí Kocianovo Ústí nad Orlicí dál a že jsem tomu mohl alespoň trochu přispět. A chci moc poděkovat mému příteli Jirkovi Tomáškovi, řediteli Kocinovy houslové soutěže a řediteli ústecké základní umělecké školy, za vše, co jsme mohli společnými silami vykonat nejen pro Oušťáky. (jp)