"Snažím se o nové věci. Nemá cenu ustrnout"

Je těžké se dnes keramikou uživit?
Teď, co děti odrůstají, je to už lepší, ale stejně je to tak, že manželka je zaměstnaná, abych mohl pracovat doma. Od ledna do dubna totiž nemám téměř žádné příjmy, pak je to relativně dobré.

Jaký je podle vás současný vývoj v obchodu s keramikou? Lepší se to?
Mám pocit, že se situace v tomhle řemesle začíná měnit. Po revoluci byl velký nedostatek keramiky, takže ten, kdo se tomu věnoval soukromě, vydělával. Řekl bych, že tím, jak počet tvůrců keramiky vzrostl, tak ale obecně naopak klesla úroveň. Tohle jsem já se svou povahou prošvihl a šel jsem pracovat soukromě v době, kdy byl největší útlum. Spousta lidí s keramikou skončila. Což je podle mě na jednu stranu dobře, protože trh sám sebe recesemi čistí, i když na druhou stranu je to hrozné, protože lidé přijdou o práci. V posledních dvou letech mám dojem, že se začínají vynořovat keramici, kteří o ni mají hlubší zájem, nejde jim o peníze, ale chtějí tvořit. A začínají to dělat i úplní amatéři, kteří se svou pílí vypracují na velice dobrou úroveň. Naopak spousta vystudovaných keramiků dnes keramiku vůbec nedělá.

Vaše keramika se vyznačuje čistými liniemi a tvary. Má na tom zásluhu váš keramický mistr?
Mým mistrem byl pan Maruškin. Byl to svérázný člověk, který mě drsným způsobem učil točit. Když jsem přišel do práce, kde jsem měl kruh, tak si sedl, utočil mi to, co mám celý den dělat a beze slova odešel. Tehdy to bylo strašné, ale zpětně, když jsem si to pak uvědomil, tak to bylo skvělé v tom, že jsem si na to musel přijít sám. Dříve to ještě fungovalo tak, že jsme byli zaměstnáni u podniku, který nás vysílal do školy v Praze. Sice bylo drsné a omezující, že jsem musel točit celý den jeden výrobek, ale zároveň potom člověk dojde k určité dokonalosti. Tam jsem se naučil dobře točit, takže si troufnu i na větší věci.

Vzpomenete si, co vás k Raku keramice přivedlo?
Poprvé jsem ho kdysi dávno viděl u paní Krejsové z Vysokého Mýta, i když ona dělá trošku jiné Raku. U ní jsem se prvně setkal s principem, že se výrobek horký vytáhne z pece a prudce chladí. Pak jsem se o to začal sám zajímat a zjistil jsem, že Raku má obrovskou škálu různých směrů rozdílných ve zdobení i chlazení. My tady děláme tři druhy, které se liší v postupu tvorby po vytažení z pece. Něco se zahrabe hned v pilinách, něco se chladí na pilinách a zdobí, něco se chladí v nádobách a zase jinak zdobí. Takže každý, kdo se věnuje Raku, tak si najde svou vlastní cestu. Tím, že se zaměří na něco, získá „grif" a zkušenost, která je vlastně u Raku to hlavní, protože čím víc výpalů má člověk za sebou, tím lépe se to naučí.

Který okamžik je na celém procesu nejnapínavější?
To je různé. Když pálím velké věci, je napínavé, jestli se podaří to přenést z pece do pilin. Ten kus totiž vytahuji velkými kleštěmi, je rozžhavený a hrozně těžký. Sotva takový výrobek kolikrát unesu, je křehký a v tu chvíli má třeba teplotu 900°C. A pak samozřejmě ta část, když se výrobek chladí, zda praskne, nebo ne.

Na zchlazení používáte jen piliny?
Nejen ty. Postupně do shořelých přisypávám čerstvé, ale samotné čerstvé moc nepoužívám, protože dělají jinou strukturu, než když jsou namíchané. Redukovat lze také v bylinkách nebo v ovoci. Měli jsme tu třeba kolečko přezrálých švestek, ty se na nádoby krásně obtiskly a ta vůně slivovice, která se z toho linula, to bylo… Zajímavé barevnosti dosáhneme i redukcí v zelí nebo rýži, ale kvůli množství, které je na to potřeba, se to nevyplatí. Proto nejčastěji volím piliny.

Záleží na podmínkách, kde se výpal provádí?
Určitě. Já nepálím jen doma, jezdím i po keramických trzích u nás i v zahraničí – v Německu, Holandsku, na Slovensku. Vozím s sebou pec a předvádím. Tím se snažím dělat takovou osvětu, aby každý tušil, co Raku je, protože když jsem s touto technikou po trzích začal jezdit, tak to nikdo neznal. Ačkoliv se snažím vysvětlovat, tak to stejně není takové, jako když vidí na živo, jak se to vyrábí. Výhoda je i to, že výsledek zpracování i dekorace je velmi rychlý a je vidět hned. Za dvě hodiny je to hotové.

Jak je u této techniky zdobení důležitá teplota výrobku?
Je hrozně důležitá. Třeba u techniky Horse hair, kdy zdobím pomocí koňských žíní, je nutná přesnost. Protože, když je teplota výrobku příliš vysoká, tak jakmile na něj tu žíni položím, čáru to udělá, ale brzy zmizí. Jak teplota klesá, musím vystihnout chvíli, kdy to funguje. Když to nestihnu, tak se žíně už nezapálí. To je také velice napínavá fáze, stejně jako samotné zdobení, kdy tu žíni nemohu přitlačit, a tak se tím horkem zkroutí a udělá si, co sama chce.

V čem pro vás spočívá kouzlo Raku?
Právě v té neopakovatelnosti. Každý kus, i když jsou ty věci tvarově stejné, je po tom zdobení originální. Jak dopadne výpal, se nikdy dopředu neví. I když mám za sebou stovky výpalů, nikdy nevím, jaké to bude přesně. Tuším, ale nevím.

Jaké hodnoty Raku keramika vyjadřuje?
Japonské Raku bylo vytvořené pro čajový obřad. Vypalovaly se čajové misky, které musely obsahovat všechny čtyři základní principy – vzduch, voda, země a oheň, které musely být ve výrobku obsaženy. Při tvorbě normální keramiky byl přítomný vzduch, země i oheň, ale chyběla tomu voda. Tím, že se v Raku keramice výrobek ještě prudce dochladí ve vodě, tak tento živel přibývá. A splňuje také požadavek čajové tradice, že je to přírodní a přirozené. Nic vyumělkovaného. Spíš čím, pro Evropana, horší struktura výrobku, tím lepší. Nebylo to jasné, čisté, hladké, spíše hrubé. Základ my stále dodržujeme, ale technika chlazení už je jiná. Což si myslím, že je dobře, protože je to vývoj. Pořád se snažím o nové věci. Nemá cenu ustrnout.

Máte za sebou téměř vyprodanou výstavu v Chrudimi. Zvládáte doplňovat sortiment, když výroba nejde tak rychle?
Před třemi týdny byla ta galerie nacpaná. Na jednu stranu jsem rád, že to v té galerii ubývá, že je stále co dodělávat, ale už nemůžu. Je to dřina.

Plánujete další výstavu? Kde budou vaše výrobky k vidění?
Výstava je plánována na konec srpna ve Vysokém Mýtě ve věži zvonice. Jezdím také na keramické trhy. Druhý víkend v září budu v Berouně a třetí víkend v Kunštátu na Moravě.

Mají nádoby Raku užitnou hodnotu, nebo jsou spíše dekorativní?
Spíše dekorativní, protože je nevýhodou, že my chceme, aby ty glazury praskaly a vytvářely se trhlinky, krakle. Proto u váz nemohu zaručit nepropustnost. Ale máme doma vázičku, která vodu drží. Já si stejně myslím, že do ní patří jen větvička, jen něco suchého.
Některé nádoby svým tvarem připomínají urny. Byl to záměr?
Ten tvar přišel sám od sebe. Lidé se trochu ostýchavě ptají, jestli by to na to mohli použít. Proč ne, já s tím nemám vůbec problém.

Máte nějaký oblíbený tvar?
Spíše baňaté vázy. Líbí se mi, když má širší tělo. Rád bych dělat mísy, ale to je do Raku nevhodný tvar. Tím, jak je to široké a otevřené, tak to nebezpečí, že praskne, je obrovské. Musím proto vždycky vybrat tvar, který snese tepelné šoky. I když se mi některý tvar hodně líbí, tak ho musím, jako mísy, kvůli technice zase zavrhnout, protože nevydrží.

Kde čerpáte inspiraci?
Pro inspiraci si jezdím na keramické trhy do zahraničí, kde je vidět úplně odlišná keramika. Raku je tam daleko rozšířenější než u nás. Je to obrovská inspirace, protože mohu vidět i další směry. A keramici se nemají problém se svou technikou svěřit. Stejně tak jako já prostřednictvím workshopů učím zájemce. Zároveň mě to žene dopředu, že stále musím být krok před nimi.

Máte na své žáky nějaké požadavky, co mají umět?
Podmínkou je, aby si účastníci přinesli své už jednou vypálené polotovary, takže musí umět točit i leštit. Workshop trvá od pátku do neděle, a tak není možné, aby tady výrobky teprve vyráběli. Já je učím jen techniku výpalu Raku. Letos budou workshopy dva a jeden už je obsazený.

Věnuje se keramice i některé z vašich dětí?
Žádné profesně. Akorát dcera, když ještě studovala, tak si přivydělávala výrobou šperků. Pomáhá mi také na trzích, protože když jezdíme s pecí, je potřeba, abychom u toho byli dva. Jeden stojí u pece a druhý u stánku. Je to výhodné i při samotném výpalu. Já to vytahuji a ona zasypává pilinami. Také všechny děti vidí, že veškerý čas trávím v dílně a finančně to není na „zbohatnutí", a to asi není to, co by v životě chtěly.

Takže vám musí vždy někdo asistovat?
Když pálím, tak nejraději sám. Mám vůbec nejraději, když nikdo není doma, protože se mohu plně soustředit.

Soustředění je na místě, když teplota pece překračuje 1000°C. Ačkoliv nevypadá to, že byste měl popáleniny…
Popáleniny ani ne, ale když se něco nepovede a vím, že to byla moje blbost, tak jsem rád, že nikdo není doma, protože si musím ulevit. Třeba když jsem dělal na zakázku štíhlé vázy, které měřily přes metr. Obě dvě vyšly dobře, tak jsem byl spokojený. Už byla hluboká noc a šel jsem je umývat do vany. Položil jsem je a začal drhnout. Samozřejmě jsem tu jednu zlomil, protože jak měla úzké a dlouhé hrdlo, které se navrchu hodně rozšiřovalo, tak když jsem ji položil, ležela jednou hranou na tom rozevřeném hrdle a na spodku až na konci břicha. Tím, jak jsem se do ní opřel, jsem ji provalil. Tehdy jsem byl rád, že jsem byl doma sám a že mě nikdo neslyšel.