Dušičky jsou uzavírání kapitol, závěr lidské existence, odevzdávání. Ale i v nich je začátek. Začátek života nového. Tak musí mladí lidé opustit své rodiče a založit vlastní rodiny, aby prošli všemi našimi zkušenostmi a pády a dozráli v ucelené bytosti. A nakonec rodiče odejdou a my říkáme: Teď jsme na řadě. Tedy pokud to vše dobře dopadá a lidé odcházejí v zralém věku, nikoli předčasně. Ale každá smrt zároveň je, jako když přijde přímluvce.Tedy že vše o tom druhém pochopíme, až když nás opustí. Až bez něj opravdu dopochopíme, kým nám byl, jak nám soužití s ním bylo vzácné, jak kvalitní to byl člověk. Takoví jsme většinou my lidé, že pomníky stavíme až zesnulým, i když třeba byli fajn už živí, a to pěkně dlouho. Smrt je vždycky otevřením bran moudrosti. Ale někdy jsou pro nás odchody našich blízkých velmi bolestné. A do této situace přichází Advent, který znamená příchod, počátek něčeho nového před Vánoci. A my to nové přece můžeme začít i se svými zesnulými. S jejich zkušenostmi, se zážitky, které jsme spolu prožili a které byly svěží jako voda, se můžeme vydat i dál.

ERWIN KUKUCZKA