Dvě řady stanových domků vypadají po ránu opuštěně. Hodinu po budíčku většina dětí ještě snídá ve velkém hlavním stanu. Mají tu velkou nástěnku s tištěnými reprodukcemi notoricky známých obrazů, mezi kterými vidno i Monu Lízu. „Jeden z obrazů je falešný, na nástěnce jsou životopisy možných pachatelů, kteří ho zfalšovali při výstavě. Oni musí každý den vybrat podezřelého. Na konci jednoho zatknou,“ vysvětluje instruktorka Gábina Matznerová pravidla detektivní hry, kterou tu děti hrají.
Holčička v černé kšiltovce a růžových teplácích, kterou všichni oslovují Vendy, ji při výkladu bedlivě sleduje. „Máme tu i nějaký strašidla. Třeba starou babičku, který jsme zlomili koště,“ upozorňuje významně. „A není to třeba ježibaba,“ kroutí hlavou instruktorka. „No, to si byla ty, Gábino,“ vyhrkne Vendy a uculuje se, aby bylo jasné, že obalamutit se nenechá.
Dětský tábor pražského domu dětí a mládeže vyrůstá na louce pod lesem v Dlouhé Třebové už jedenáctým rokem. Zdejší pozemek patřil dříve dědovi, v současnosti strýci sympatické instruktorky Gábiny. „Tady to byla trochu z nouze ctnost. Kvůli penězům jsme přestali jezdit na ostrov na Berounce. Tam to bylo o něco magičtější. Jiný pozemek jsme nesehnali. Tady mi to děda umožnil, tak tu zůstáváme,“ vypráví instruktorka.
Do tábora se pořádně opírá slunce. „My sme včera pálili čarodejnice. Aby bylo hezký počasí. Každej sme si jednu postavili ze slámy a pak jsme ji hodili do ohně,“ vysvětlují postup magického rituálu, který zajistil dnešní ranní výheň, dva střapatí kluci. Pražský přízvuk se nezapře.
Kromě necelé čtyřicítky dětí od pěti do třinácti let – těch náctiletých je tu jen pár - a instruktorů se po táboře právě pohybují dvě inspektorky z hygieny. Tváří se smrtelně vážně, s notesem v ruce nahlížejí do domků a nakonec zakotví v kuchyni.
Osadníci tábora se mezitím řadí do nástupu po družstvech. Inspektoři, čili vytáhlejší z dětí, odevzdávají instruktorům psaná hlášení o podezřelých falzifikátorech obrazů a indiciích, kterými se řídili při svém pátrání. Administrativa je potřeba.
„Dnes se rozdělíte na detektivy a inspektory. Policie zjistila, že podezřelý ukryl obrazy v blízkosti zříceniny Potštejn a sám se skrývá v okolí Litomyšle,“ odhaluje jeden z vedoucích novinku o dvoudenním výletu, který děti absolvují. Detektivové, ty menší z nich, půjdou na Potštejn. Děti roztržitě poslouchají, co všechno si mají sbalit. „Musíte to stihnout velice rychle, protože vlak detektivům odjíždí v 10.22,“ zaslechnou detektivové, ještě než se krátce po deváté rozejdou k domkům. „Tak takhle, takhle to probíhá každé ráno a každý večer,“ popisuje po rozchodu instruktor Robert Johánek. O táborových aktivitách mluví v dobrém jako o šaškování. Tak polovina z dětí, které tu jsou, se tu podle něj vidí po několikáté.
V táboře to ožívá. Koná se přehlídka dětských gumáků. Děti pěchují spacáky do obalů a neobratně rolují karimatky. Kontrola, zda batohy obsahují opravdu to, co mají, je na dospělých. „Detektivové si jdou pro kedlubnu,“ volá od dřevěného domku kuchyně instruktorka s culíkem a v solidních pohorkách. Před ní se rázem vytvoří řada těch nadšenějších dětí, kterým je zelenina po chuti.
Sbalit se kupodivu nakonec podaří všechny, i ty nejmenší. Čas odjezdu vlaku se mezitím značně přiblížil a dospělí jsou o dost nervóznější než děti. „Detektivové odcházejí,“ zazní nakonec a batohy se vyhupují jeden po druhém na záda.
LADA KLIMOVOVÁ
