Věnujete se velmi netradičnímu koníčku. Jak na to, že umíte s bičem, lidé reagují?
Většinou nás neumí zařadit. Na jedné akci o nás dokonce řekli, že jsme myslivci. Protože se s tím moc nesetkávají, je to pro ně rarita. Nevnímají to ani jako sport. Vždycky mě třeba hrozně mrzelo, když se mě ptali, jestli sportuji. Odpověděla jsem, že dělám biče, a oni za tím hned viděli dominu. Často to právě směřují na sexualitu. Vysvětlovat pak, že biče dělám z westernového hlediska, je do-
opravdy těžké. (smích)

Jak jste se k bičům a koltům dostala?
Asi před šesti lety si biče pořídil táta a začal se s nimi učit zacházet. Tehdy mě nezajímaly, ale po roce mi to nedalo a chtěla jsem to zkusit taky. Učila jsem se sama, takže polovina z toho, co předvádím, jsou moje originální prvky. Na ty jsem trochu víc pyšná, protože je nikdo jiný nedělá.

Až jste ovládla biče, přidala jste kolty?
S kolty jsem začala, když jsem dostala nabídku z westernového městečka. Nechtělo se mi tam jít jen s jednou věcí, a tak jsem se narychlo během půl roku naučila s kolty. O Vánocích to budou tři roky.

Předvádíte fascinující podívanou, máte nějaké zájemce, kteří se od vás chtějí učit?
Chtějí se učit, ale bohužel z nedostatku času je zatím odmítám. Každý víkend jsem někde jinde, proto je to těžké skloubit. Kvůli tomu válčím i se školou, ale taťka je ochoten po domluvě učit. A učí velice dobře, to musím uznat.

S tatínkem jste dnes vystupovala, můžete se na něj jako na figuranta spolehnout?
Ano, můj tatínek, to je Monty. Hodně mě naučil, pomáhá mi a doteď se mnou jezdí po akcích, i když tvrdí, že už vystupovat nechce. Přitom je výborný pistolník i bičař. Nejraději by to nechal jenom na mně, ale já ho chci pořád u sebe. Tatínka bych nevyměnila, je to nejlepší figurant na ostřelovačky s bičem.

Souvisí váš koníček nějak s tím, co studujete?
Studuji uměleckou školu, obor umělecké vitráže, takže to spolu nesouvisí. Ale zjistila jsem, že asi nemohu dělat něco obyčejného, protože na oboru jsme tři a v České republice se show s kolty a biči věnujeme taky jen dvě slečny.

V čem je taková show náročná?
Představte si kilo a půl na ruce a teď s tím házet a něco vytvářet. Bič při tahu má dvě, tři kila, záleží podle triku. Takže si myslím, že co je na tom pro ženskou nejtěžší, je právě fyzická náročnost na svalstvo a atypické pohyby. Jinak si myslím, že je to dobrý koníček na vybití energie, ať už naštvání, nebo radosti. Proto ho dělám tak ráda.

Jaký prvek teď právě trénujete?
Zatím nejsložitější věc, kterou teď asi měsíc trénuji, je vyhodit kolt, otočit se o 180 stupňů a chytit ho. Už mám pár úrazů jako lehký otřes mozku. Ale myslím si, že to potom bude stát za to.

Kolik času vám trénink zabere?
Ze začátku to byly i čtyři hodiny denně, než jsem se naučila základy. Občas se i praštím, takže trénink je to bolestivý, ale o to víc se člověk snaží, aby se to naučil, aby ho to příště nebolelo.

Sestavu si připravujete, nebo vzniká na místě?
Já jsem ten typ člověka, který nedokáže nic ukázat stejně dvakrát. Takže při skoro každém vystoupení mám novou sestavu, protože by mě to samotnou přestalo bavit, a já se chci udržet v tom, aby mě to bavilo. Pořadí si proto různě přehazuji, abych se zároveň udržela v bystrosti. Proto to má občas nějakou mušku, ale o to víc je tam třeba nových prvků. Není to monotónní a je v tom pro mě větší adrenalin.

Bičařka a pistolnice Anny Barvínková.

Čeho byste v této disciplíně chtěla dosáhnout?
Dávám si reálné cíle a vždycky, když jich dosáhnu, tak plánuji dál. Třeba na začátku, před těmi pěti lety, jsem toužila vystupovat ve westernovém městečku, což se mi splnilo. Po dvě sezony jsem vystupovala na Šiklově mlýně a tohle léto jsem v angažmá ve westernovém městečku v Boskovicích. Teď je mým největším snem dostat se do zahraničí. Ne jen na jedno vystoupení, ale na delší dobu, abych mohla objevovat nové věci, protože když zůstanu na stejném místě, tak se těžko posunu dál.

Takže přesídlíte do Severní Ameriky, kolébky westernu?
To by mi zrovna vůbec nevadilo. (smích)