V díle Bílá lilie se nechala volně inspirovat vyprávěním pamětníka Jiřího Muzikanta, který v mládí rybařil s Janem Werichem a později organizoval pochod na pohřeb Jana Palacha. Není to přitom její jediný úspěch na literárním poli.

Sáro, vím o tobě, že se ve volném čase aktivně věnuješ literatuře. Kdy si napsala své první dílo?
První jsem napsala v osmé třídě, to znamená, že mi bylo 13 let. Byla na téma co vypráví řeka a jmenovala se Říční příběh z plátků růže. Myslím, že to také byla první oceněná práce a možná právě proto mi zůstala v paměti a jsem na ni hrdá. I když je pravda, že od té doby jsem ji nečetla. Jen si tak letmo ještě pamatuji nápad, a ten se mi i po dvou letech stále líbí. Druhou práci jsem napsala tentýž rok na téma Okamžik pravdy. Na tu jsem pyšná hlavně kvůli tomu, že jsem si k ní byla schopná najít obrovské množství podkladů a strávila nad ní mnoho hodin.

Kde hledáš inspiraci?
Inspirace je různá. Hodně čtu, takže si myslím, že dost velká část nápadů pramení odtud. Pak na mě má určitě vliv nějaké to aktuální dění, různé články, třeba o historických událostech a tak podobně. S rodiči si také povídáme o všem možném, takže si na to pak při psaní častokrát vzpomenu a někdy to do textu zapojím. 

Často se mi stává, že jdu jen ta po ulici, jsem na vycházce s naším pejskem, nebo sedím na autobusové zastávce, jen tak pozoruji, co se kolem mě děje a najednou dostanu úplně skvělý nápad. Samozřejmě ho pak hned zapomenu, takže co si nenapíšu, to už pak nevím. 

Vím také, že si vášnivý čtenář, jakou literaturu nejraději čteš?
A s literaturou obecně to mám tak, že už od malička ráda čtu. Světovou literaturu tolik ne, ale nějakou knihu mám v ruce pořád. Můj nejčtenější žánr je fantasy, ale občas odbočím i k něčemu jinému. S povinnou četbu mám někdy trochu problém, ale aspoň jsem díky ní zjistila, že mě baví číst hry. Třeba Shakespeare nebo Moliére byli super.

Před rokem jsi napsala knihu, kde si zpracovala příběh vysokomýtského pamětníka Jiřího Muzikanta. Jak Tě to napadlo?
Začalo to tím, že jsem se se spolužačkami přihlásila do projektu Příběhy našich sousedů. Našim úkolem bylo vyzpovídat pamětníka, natočit ho na diktafon a ve studiu v Českém rozhlase pak vytvořit reportáž. Jenže mě jeho příběh opravdu inspiroval, a tak vznikla sbírka povídek Bílá lilie.

Řekneš mi o ní více?
Obsahuje celkem 8 povídek. Každá zkráceně popisovala nějaký důležitý okamžik z pamětníkova života. Ať už šlo o složení skautského slibu, smrt prezidenta Masaryka, o poslouchání zakázaného rozhlasu,  o hře Vodník, o rybaření s panem Werichem nebo o pochod na pohřeb Jana Palacha.

Bavila Tě taková práce?
Ano, ale nebylo to jen jednoduché. Nejtěžší pro mě bylo v těchto povídkách potlačit sebe a svůj názor na dané situace, a nechat pouze „vyprávět" pamětníka. Je pravda, že kdybych se tenkrát nerozhodla pro ich formu mohla bych se více „projevit". Ale možná by to zase nebylo tolik osobní… Snad se mi to ale povedlo. Projekt jsme nakonec vyhrály.

A co tvé nejnovější dílo?
To se jmenuje Vzpomínky na Ninu. Je pouze na čtyři stránky, protože všechny soutěžní práce jsou nějakým způsobem v rozsahu limitované. Jedná se o novinový článek pro Newspaper Index fiktivního hrdiny Fina Perkla o jeho sestře Nině, která je světově proslulá klavíristka.

Mezi oběma hrdiny je dost velký věkový rozdíl, a proto spolu nevyrůstali.
Nina byla odmalička velmi talentovaná a přítel její maminky, Radovan, v ní její potenciál objevil, rozhodl se ji učit a následně odstartoval celou její koncertní kariéru. Sourozenci se později shledali. Fin svou sestru nejprve slyšel hrát na jednom z jejích koncertů, kde hrála Mozartovo Requiem.

Proč právě Requiem?
Právě popis Requiem, který v práci zabírá tak stránku a půl byl hlavní důvod vzniku díla. Nápad jsem v hlavě nosila již z dřívějška, od olympiády v českém jazyce, kde jsem napsala o něco kratší popis nějaké vymyšlené klavírní skladby, tenkrát ale svýma očima. Asi se v ní projevila moje záliba ve hře na tento nástroj, protože mojí paní profesorce se moc líbil. Její názor je pro mě moc důležitý, a tak jsem si na něj při vymýšlení této práce vzpomněla. Samozřejmě jsem už u sebe dřívější a kratší popis neměla, ale ten nápad tu byl, a tak vznikly Vzpomínky na Ninu. 

A jak se ti tvoří v době pandemie?
Ze začátku to bylo fajn, ale teď už to jen nějak musíme zvládnout, aspoň takové pocity z toho mám já. A od nového roku té chuti něco tvořit i nápadů moc není. Docházení do školy, ta atmosféra, spolužáci a tak mi moc chybí. Ale myslím, že teď, až se oteplí a bude se aspoň dát jezdit na výlety nebo možná se zas aspoň na chvíli ta opatření rozvolní, a já si zas na chvíli odpočinu od toho denního stereotypu v jedné místnosti, tak nápady přijdou.

Chtěla by si stát spisovatelkou?
Jestli chci být spisovatel z povolání, to nevím, ale jedním z mých velkých snů je právě napsat knihu.  Zatím si ale myslím, že se mám co učit a že je ještě dost prostoru pro zdokonalení mého psaného projevu. Mým velkým vzorem je J.K. Rowlingová, protože Harry Potter je světově proslulá série, originální nápad, co tu tenkrát ještě nebyl. Mým cílem není být světoznámá, ale napsat něco tak originálního a nového, to bych ráda. Ale k tomu je potřeba i nějaká ta dávka štěstí. A kromě toho se na ty nejlepší nápady  prý někdy čeká klidně desítky let. Tak uvidíme.

Jako zaměstnání mě láká žurnalistika nebo něco u filmu. Třeba režie nebo dokumentaristika. Ale na to mám ještě nějakou dobu čas.

Z poezie Sáry Liškové

(báseň inspirovaná životem Jiřího Muzikanta)

Slyšíte? To nezpívají ptáci,

to nacvičují vysokomýtští zpěváci.

Smutné mollové tóny, střídají durové,

vidíte jak si kolemjdoucí, pod okny zkušebny, notuje?

Pár let je zase pryč a my vidíme Jana Wericha,

ano, to k Muzikantům domů pospíchá!

Sklenice koňaku cinkne o dřevěný stůl,

a Werich si rýsuje čárku, aby mu nikdo ani kapku alkoholu neuzmul.