Sobotní ráno je druhým dnem, kdy se v Bučině znovu rozjel prodej krouhaného zelí. Zemědělec Roman Mecl s manželkou i rodiči tak už brzy ráno otevřeli vrata menší haly, kde každoročně prodají desítky tun krouhané vitaminové bomby. Zákazníků však v sobotu dopoledne příliš nejezdí. „Je hezké počasí, lidé nejčastěji nakládají zelí, když prší,“ vysvětluje Roman Mecl. Během sychravých říjnových dnů se zde pak dveře netrhnou. „Ročně prodáme tak 30 tun krouhaného,“ doplňuje manžela Monika Meclová.

Na prodej však nejsou sami, záda jim kryjí rodiče, kteří zrovna odpočívají u dopolední kávy a čaje. V tom už ale do dveří vstupuje další zákazník a celá rodina se tak zvedá od stolu v rohu, aby každý z nich zaujal místo na svém stanovišti. „Poprosím vás o dvacet kilo,“ říká muž, na kterého doma evidentně čeká prázdný zelák. Do pár vteřin už se spouští stroj na krouhání, ženy se chytají lopat a nandávají čerstvé zelí do průhledného igelitového pytle. Na dvě desítky kilogramů tak padne zhruba sedm zelných hlav. Zbývá zamést odkrojky, které okolo popadaly a čekat na dalšího návštěvníka. A tak každý den s výjimkou nedělí až do 22. října.

Komentář Karolíny Velšové:

Prodej krouhaného zelí však zdaleka není hlavní činností rodiny Meclových. Zdrojem celé jejich obživy je totiž výroba kysaného zelí. S tou začal už v polovině 30. let pradědeček Romana Mecla. Ani ne o dvacet let později ale statek a veškeré vybavení zabavili komunisté. Majetek rodina restituovala až v roce 1991.

Od té doby tak Meclovi každý podzim nazouvají bílé holinky a po žebříku míří do pět metrů hluboké jámy. „Denně našlapeme asi deset tun zelí v deseti lidech,“ popisuje Mecl. Jeho maminka pak doplňuje, že si občas vezme na šlapání pro zajímavost krokoměr. „V průměru nachodím tak 18 tisíc kroků, to je asi deset kilometrů,“ říká s úsměvem. Hluboké jámy na šlapání zelí se nachází v prvním patře zemědělské usedlosti, která při vstupu omámí každého silnou a jen těžko popsatelnou vůní.

Po ušlapání pak musí zelí šest týdnů kysnout. O moderních technologiích, které by celý proces usnadnily, zde neuvažují. Důvodem však zdaleka není jen vysoká cena nebo nemožnost dosáhnout na dotace od státu nebo Evropské unie. „Takové technologie jsem poznal ve Francii. Ale není to ono, zelí je pak takové blátivé. Vzduch se zkrátka musí vyšlapat poctivě,“ popisuje zelař Mecl.

Těžká doba covidová
Prodej tradičního Bučinského zelí značně poznamenala také pandemie koronaviru. „Asi 70 procent naší produkce jde do jídelen nebo restaurací. Ty ale byly zavřené, takže jsme to pochopitelně značně pocítili,“ říká Mecl. Na náladě ale neklesá, ačkoliv přiznává, že celý výrobní proces je opravdu dřina. „Občas si s manželkou říkáme, jestli to do 70 let vlastně vydržíme,“ dodává s nadsázkou a odchází ke zbytku rodiny čekat další zákazníky, kteří si v domácím prostředí brzy našlapou vlastní kysanou vitaminovou bombu.