Sepětí lidí s budováním městského muzea bylo opravdu obdivuhodné

Koho napadlo, že z Památníku Petra Jilemnického by bylo vhodné vytvořit městské muzeum?
Změny po Sametové revoluci se dotkly i Památníku Petra Jilemnického. Občanské fórum navrhlo, že expozice Petra Jilemnického zůstane zachována pouze ve dvou místnostech, protože zde bude zřízeno městské muzeum a Vojáčkova galerie. Přízemí mělo sloužit také pro výstavy místních i cizích výtvarníků.

Letos uplyne čtvrt století od založení městského muzea. Jak vzpomínáte vy, městský patriot, na jeho počátky?
S radostí jsme přijali zprávu, že sbírky uložené na půdě zámku najdou opět důstojné umístění a že budou po mnoha letech opět zpřístupněny široké veřejnosti, včetně sirkařství. Naším záměrem bylo vybudovat expozici věnovanou historii a osobnostem města i blízkého okolí. Sbírkových předmětů jsme měli dostatek, ale místa málo, tak jsme Petru Jilemnickému nakonec vyhradili jenom jednu místnost. Pro vytvoření městského muzea byl všemi deseti i Ladislav Novotný, tehdejší představitel Občanského fóra, souhlas dalo i město s podmínkou, že musíme vybudovat muzejní expozici s co nejmenšími náklady.

Svolení s vybudováním muzea jste měla, ale peněz bylo poskrovnu. Ovšem bez obětavých spolupracovníků jste se asi neobešla. S kým jste se pustila do přípravy nové expozice a kdo byl vaším blízkým spolupracovníkem a rádcem?
Celé noci jsem nespala, přemýšlela jsem, jaký ráz muzeu vtisknout. Společně se Stanislavem Adamcem a Ladislavem Moravcem, oni byli kamarádi, jsme skládali představu, jak by muzeum mělo vypadat. O našem snažení se dozvěděl Jiří Merganc, zapálený pro tyto věci, a nabídl nám sám od sebe pomoc, protože jsme si s koncepcí nevěděli tak úplně rady. Radil, jak expozici uspořádat, kam co dát. Velkou oporou se stala ředitelka tehdejšího okresního muzea Jarmila Rajmová. Osobně nám pomáhala a také k nám posílala odborníky z jiných muzeí.

Sbírkové předměty z historie města byly uloženy v depozitáři, nebo jste žádali o zápůjčku?
Naštěstí se většina sbírkových předmětů uchovala na zámecké půdě, kde byly složené v padesátých letech minulého století po uzavření původního městského muzea, založeného po Národopisné výstavě v Praze v roce 1895. První ředitelkou muzea umístěného v budově bývalé radnice čp. 52 se stala Marie Krčmaříková, známá letohradská osobnost.

Měli jste v depozitáři nějaké zajímavé historické předměty?
Vzácné i méně hodnotné věci se ukrývaly pod nánosy prachu. S vděčností jsme přijali výpomoc z choceňského muzea, odkud nám poslali jednu dívčinu. Ta tři týdny jenom čistila exponáty, na nichž bylo špíny na prst. Byla to hrozná práce, to si dokáží představit jen dobrovolníci, co nám chodili pomáhat, třeba Jiří Mikyska, Iva Adamcová (dnes Marková) nebo Dagmar Mlynářová. Sepětí lidí s budováním městského muzea bylo opravdu obdivuhodné.

Zdá se, že vás tlačil i čas.
Řekli jsme si, že otevřeme novou expozici co nejdříve, nejlépe na začátku roku 1991. Nakonec se sláva konala až v květnu. Když se otvíralo muzeum, tak se vinuly zástupy návštěvníků od morového sloupu k budově po osmi lidech. Přijeli vzácní hosté, mezi nimi i nekořský rodák Josef Lux, tehdejší ministr zemědělství.

Našli jste zajímavé předměty?
Sbírky jsme přebírali podle seznamů pořízených při inventarizaci kolem roku 1980. Kde jsou staré inventarizační seznamy, se nám nepodařilo zjistit. Do Muchovy místnosti jsme umístili všechny jeho skici vytvořené v Letohradu. Jednu místnost jsme vyhradili obrazům Vojáčkovy galerie, která byla do té doby ukryta zrakům veřejnosti. Naštěstí obrazy, které měly své místo v původním muzeu, byly pečlivě zabaleny a uloženy v depozitáři. Část vstupu do muzea jsme vyhradili dokumentům o životě obyvatel chudobince, tak zvaných špitálníků, nebo dokladům o řemeslech, které vypovídaly o historii živnostníků – například perníkářů a voskařů – v tehdejším Kyšperku.

Přízemí s vitrínami sloužilo pro příležitostné výstavy?
Jednou z výstav byla pocta řezbářům, a to Karlu Tomkovi z Kunčic a Václavu Faitovi z Kolonie. Akademický malíř Eduard Landa zářil štěstím, že mohl vystavovat své akvarely právě u nás. Pro město dokonce vytvořil soubor pohlednic zajímavých míst. Pro velikonoční, vánoční i jiné výstavy vytvářela Věra Krejsová překrásná perníková srdce, podkovy… Blažilo mě, že lidé od nás odcházeli naplněni dojmy a zážitky.

Sirkařství jste věnovali také část expozice. Bylo obtížné sehnat dokumenty o vývoji tohoto tradičního řemesla v Kyšperku?
Spolupracovala jsem se zapálenými sběrateli sirkařských nálepek, kteří jezdili z Prahy do Letohradu jen za úhradu cestovného. Podařilo se nám tak zdokumentovat sirkařství v našem městě.

Víme, že jste byla oceněná Cenou města Letohradu za to, že jste se starala o nemocné. Co jste všechno dělala?
Cena města mě moc potěšila. V šedesátých letech jsem měla na starosti matriku a sociální věci. Od roku 1964 jsem organizovala až pět zájezdů ročně. S tím bylo starostí. Znáte to, člověk se nezavděčí všem. Nejraději jsme jezdili do tehdejšího Janáčkova divadla.

Co vás nejvíce těší, když sledujete změny v současném muzeu?
Jsem ráda, že muzeum žije. Já jsem práci v muzeu milovala. (mag)