Do Ústí přišel vlastně hned po sametové revoluci. V podstatě pracovně. A zůstal. S partou kolegů stál u výstavby hospody, dnes už velmi dobře zavedené Pivnice U Skoby. Aktivně se zapojil do činnosti místních turistů a byl u zrodu odboru Klubu českých turistů Horal Ústí nad Orlicí, který se bez jakéhokoli přehánění stal jedním z nejagilnějších a nejmodernějších odborů KČT v republice. Zásadní měrou se zasloužil o vybudování loděnice a tábořiště V Cakli, činnost KČT Horal pod jeho vedením pak daleko přesáhla hranice regionu. Před nedávnem ale z funkce předsedy Horalu odešel. Sám říká, že „pro turistiku nemá čas na turistiku“. S Otakarem Bourou jsme hovořili na místě nejpříhodnějším, v salonku „Skoby“, kterou před lety budoval.

Jak jste se vlastně do Ústí dostal? Pokud vím, jste z Benecka…
Do Ústí nad Orlicí jsem přišel vlastně hned po revoluci, v devadesátém roce. Poslední parta, se kterou jsem v té době dělal takzvanou „přidruženou výrobu“, byla odtud – Václav Valtrů, Jirka Prágrů a Eda Kaplanů. Dělali jsme hromosvody a výškové práce a poslední zakázka, kterou jsme po revoluci měli, byla pro tehdejší Elitex. A já tu zůstal. Jako jedni z prvních jsme založili ´eseróčko´. Musím říci, že jsme měli poměrně dost dobrých zakázek.

Do povědomí města jste poprvé vstoupili, když jste postavili Pivnici U Skoby. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Byla to vlastně trochu náhoda. Jednou v létě večer, bylo hrozné vedro, jsme šli po práci do ústecké restaurace Na Louži na pivo. Byla tam hrozná fronta a moc to neodsejpalo. Tehdy tam pracovala nějaká Anita a ta nám řekla: „Když se vám něco nelíbí, tak si postavte vlastní hospodu.“ Shodu okolností se prodával pozemek vlastně nedaleko od Louže, my jsme ho koupili a za dva roky hospoda skutečně stála. Letos uplyne šestnáct let od jejího otevření. Dva roky jsem v ní pracoval, pak ji převzal Pavel Švestků, který byl naším zaměstnancem a provozuje ji dodnes.

Počátky Skoby byly spojeny také se Skobáckými pivními slavnostmi. Mnoho Oušťáků na ně vzpomíná dodnes…
To ano, uspořádali jsme je dvakrát a byly určitě úspěšné. Nebyly ale jen o pití piva, hodně se při nich sportovalo a soutěžilo, nechyběla muzika. A opravdu jsme měli tisíc platících lidí, kteří se dobře bavili. Bohužel vznikl podle mne úplně malicherný problém a tehdejší vedení města zvolilo nejjednodušší řešení, pořádání dalších pivních slavností prostě zakázalo.

Po příchodu do Ústí jste se aktivně zapojil do činnosti místního odboru Klubu českých turistů…
V turistice jsem vyrůstal. Od školních let jsem byl v pionýrském turistickém oddíle Střelka. Měli jsme skvělého vedoucího pana Laurina, který s námi jezdil na putovní tábory, po horách, na běžky, na kolech, našlapali jsme fůru kilometrů pěšky, značili jsme trasy. Všechny základy jsem získal tam. Zhruba v šestnácti letech jsem pak začal ještě s horolezectvím… V Ústí jsem se k turistice vlastně vrátil a stal se členem odboru KČT Jiskra.

Ovšem po určité době jste stál u zrodu nového turistického odboru v Ústí, odboru Horal…
Je to tak. Měl jsem trochu jiné představy o tom, jak by měl pracovat turistický odbor, především pak v oblasti spolupráce s městy či mikroregiony, které v té době vznikaly a postupně se rozvíjely. Společně s několika dalšími lidmi jsme začátkem roku 2001 založili Horal. Naše vize byla taková, že chceme vybudovat organizačně a ekonomicky silný turistický odbor vlastně s celorepublikovou působností. Dnes mohu určitě říci, že se to podařilo. V některých činnostech celorepublikově opravdu působíme. Oba ústecké odbory přitom fungují vedle sebe bez problémů, řada turistů je členy obou, účastní se akcí, které pořádá Horal i odbor Jiskra.

Horalu se podařilo u Tiché Orlice nedaleko Ústí vybudovat bezesporu unikátní tábořiště s loděnicí, známé jako Cakle. Dnes je jedním z mála nových moderních turistických zařízení, která byla v porevoluční době v Česku vůbec otevřena.
Původní záměr byl ovšem mnohem skromnější. Zase šlo trochu o náhodu. Po povodni v roce 1997 byla louka, na níž dnes areál Cakle je, na prodej. Přestože je v záplavové zóně, to místo se nám moc líbilo, a tak jsme louku koupili. Nejdřív jsme uvažovali pouze o klubovničce s nějakým skladem lodí. Postupem času se to ovšem rozběhlo tak, že dnes tam stojí srub s klubovnou, bufet, sociální zařízení, ubytovna, mohutná umělá lezecká stěna, Tarzánkova dráha, prolézačky pro děti… Zájemci si zde mohou půjčit lodě nebo kola, mohou tábořit, fungují i další služby. Nešlo samozřejmě jen o aktivitu Horalu, výrazně pomohl Pardubický kraj, Region Orlicko-Třebovsko a některé firmy. Cakle navíc přiléhá k již vybudované síti cyklostezek, což jen zvyšuje její atraktivnost. Je zajímavá jak pro „přespolní“ návštěvníky, tak ovšem i pro místní, pro které se stává vyhledávaným volnočasovým odpočinkovým centrem, oblíbeným cílem vycházek. Pořádaly a pořádají se v ní i různé akce. Některé se osvědčily, od jiných jsme naopak upustili. Pokud mohu ale prozradit, letos by se měl do Cakle přestěhovat zavedený hudební festival, který v Ústí už řadu let pořádá písničkář Slávek Janoušek. Jako velké plus vnímám i skutečnost, že se nám po dlouhém usilování podařilo najít provozovatele, který se bude jako manažer starat o celou Cakli kompletně.

Jako odbor se Horal prosadil také při organizování významných celostátních turistických akcí…
Byli jsme organizátory celostátního zimního turistického srazu v Králíkách, který se uskutečnil v roce 2005. Ta akce se po všech stránkách vydařila, mnozí z více než sedmi set účastníků z celé republiky na ni dodnes vzpomínají. Organizačně nám všechno klaplo, o což se zasloužil především obětavý pořadatelský štáb, navíc nám stoprocentně vyšlo počasí. Účastníci srazu doslova žasli nad krásou Králicka a nad tím, co všechno tento region zimní turistice nabízí. Horal byl celorepublikově velmi aktivní v oblasti zimního táboření, určitou dobu jsem tuto oblast měl v Česku na starost. Vydávali jsme kalendáře zimních táboření, pořádali jsme každoročně několik akcí. Asi těmi nejvýznamnějšími byla zimní táboření českých turistů v rakouském Ramsau, kde se konalo mistrovství světa v klasických lyžařských disciplínách, a také zimní táboření českých turistů na olympijských hrách v italském Turínu v roce 2006. Byli jsme i u vítězství Katky Neumanové a zpívali jí hymnu, když stála na stupních vítězů. To byl pro všechny opravdu nezapomenutelný zážitek.

Váš odbor je také známý svými aktivitami při značení cyklotras, budování mobiliáře kolem cest…
Jako Horal jsme začali v mikroregionech Pod Kunětickou horou, Orlicko– Třebovsko a Orlicko se značením prvních cyklotras, v dalších etapách se to doplňovalo mapovými stojany s mapami, odpočívadly, zastřešenými sezeními, odpadkovými koši, kolostavy. Zřizujeme naučné stezky i dětské prolézačky, na které máme certifikát. Dnes děláme vlastně po celé republice, už jen kvůli rozsahu ale většinu těchto činností vykonáváme pod hlavičkou naší firmy Boco. Díky zkušenostem z této práce jsme už třikrát zabezpečovali poměrně netradiční a originální stánek Klubu českých turistů na výstavě cestovního ruchu Regiontour v Brně, samozřejmě i včetně jeho provozu. U příležitosti 120. výročí Klubu českých turistů jsme také na Staroměstském náměstí v Praze vztyčili vůbec největší turistický rozcestník, který byl dík svým rozměrům zapsán i do Guinnessovy knihy rekordů.

Horal dnes určitě je stabilizovaným turistickým odborem s bohatou činností…
Myslím, že to tak opravdu je. Počet členů se pohybuje kolem sto šedesáti, jsou z celé republiky a někteří i z Polska. Budoucnost Horalu vidím dobře. Podle všech hodnocení jsme vlastně nejpružnějším turistickým odborem v republice. Jsme schopni zajišťovat celostátní akce, bohatou činnost ovšem máme i jako odbor samotný. V celoročním kalendáři máme řadu aktivit ve všech oblastech – v pěší, cyklo nebo vysokohorské turistice, nechybí zájezdy, a to i do zahraničí.

I přesto jste nedávno odešel z funkce předsedy Horalu. Proč?
Myslím si, že je to přirozený vývoj. Abych byl upřímný, pro turistiku vlastně nemám na turistiku čas. Celorepublikově jsem předsedou sekce lyžařské turistiky, navíc pracuji s firmou na značení vlastně taky po celé republice. Takže jsme se dohodli s Františkem Beranem, který mě ve funkci předsedy nedávno vystřídal, že on bude mít na starost turistickou náplň činnosti Horalu a já jako místopředseda budu mít zodpovědnost za ekonomickou stránku, hospodářskou činnost, provoz areálu Cakle. Tak moc se zase nezmění, ovšem budeme na všechnu práci dva.

Vždy jste byl velmi činorodý. Určitě máte stále nějaké plány, sny…
Asi tím největším přáním je zřízení dalších tábořišť pro rekreaci kolem Tiché Orlice. Snad ještě letos by se mělo začít s tábořištěm v Letohradě. V souvislosti s budováním tábořišť a další plánovanou výstavbou cyklostezek se naše oblast může stát opravdu rájem pro milovníky tohoto způsobu turistiky. Máme tu nádhernou krajinu a máme co lidem nabídnout. Turistice fandí představitelé měst a mikroregionů a my jsme oproti jiným místům v republice o krůček vepředu. Věřím, že se na úrovni měst a regionů dokáží lidé dohodnout i na následné nutné údržbě toho, co již bylo vybudováno. Ráj turistů kolem Tiché Orlice, to je můj sen.

Je něco, co vám ve vaší práci v turistice a pro turistiku vadilo, kazilo náladu?
Možná vás to ani nepřekvapí, ale nejvíc mi vadila a vadí lidská závist. S něčím začnete, daří se vám a najdou se lidé, kteří vám to nepřejí, závidí a jsou dokonce schopni i škodit. Ale to je u nás v Čechách asi docela příznačné. Mrzelo a mrzí mne to dodnes, na druhou stranu s tím ale člověk, který „vyčnívá z řady“, žije veřejně, tak nějak musí počítat.