„Všude ve výkopech po vsi se nacházejí tisíce hliněných střepů. Je to pozůstatek kdysi vyhlášeného semanínského řemesla. Hrnčířství vzešlo díky kvalitním ložiskům hrnčířského jílu těženého údajně například mezi Salaší a Střelnicí směrem k Zádulce,“ píše David Smyčka v kapitole věnované hrnčířství, která bude součástí knihy o historii obce Semanín.

S manželkou Annou se věnují nejen zahradní a krajinářské tvorbě, ale také historii obce, kde v bývalé faře našli domov. Jejich zálibou je bádání ve starých mapách a plánech, za dlouhých zimních večerů „googlují“ a hledají zajímavé souvislosti v historii obce, která byla před válkou německá.

Semanín byla hrnčířská obec

David Smyčka začal sbírat hliněné střepy už před několika lety, ale teprve letos na jeho práci navázali archeologové z Litomyšle, kteří provedli dvě sondy u potoka, v místě, kde se nacházelo střepoviště.
„Věděl jsem, že Semanín byla hrnčířská obec, že tu hrnčířů nebylo málo. V kronikách, které se dochovaly, se píše, že jednu dobu jich tu bylo třeba i dvanáct, tedy dvanáct rodin. Pokud v té době bylo v obci třicet chalup, byla to skoro polovina lidí. Řekl jsem si, kam jinam by sypali nepovedené věci než do potoka, tak jsem se tam šel podívat,“ vzpomíná na začátky svého amatérského bádání David Smyčka a pokračuje: „Střepoviště bývala u každé dílny, na jeden výpal se do pece hrnčíř snažil dostat co nejvíc věcí, protože to trvalo několik dní a bylo to složité, tím pádem se občas něco zřítilo, přepálilo a podobně.“

Čas pracuje proti archeologům

Archeologové, kteří se do Semanína o prázdninách ještě vrátí, v místě zatím provedli dvě sondy. „Je to rozsáhlé naleziště, asi osm krát čtyři metry, musí tam být dva, tři, možná i čtyři kubíky střepů, takže letos to ani nestihnou prohlédnout, zatím udělali dvě sondy metr na metr, tím zjišťují okraje střepoviště,“ říká o výzkumu Smyčka. Jak dodává, archeologové se zatím zřejmě pohybují v „mladších“ vrstvách, nálezy spadají do druhé poloviny sedmnáctého století, zatímco on se může pochlubit kousky o sto let staršími.
Čas přitom pracuje proti archeologům, střepy odnáší voda z potoka do rybníků, které se jednou vybagrují… Při archeologickém průzkumu se podařilo najít i tříkrejcar z roku 1640, který představoval půldenní mzdu obyčejného nádeníka.

Nacházejí těžko určitelné věci

„Hrnčíři vyráběli především kuchyňské nádobí, jako jsou džbány, hrnce, pekáče, trojnohé rendlíky, mísy, talíře, hrnky, pokličky nebo cedníky. Dále kamnářské kachle a další rozmanité zboží,“ popisuje ve své knize Smyčka a při setkání nad nalezenými střepy dodává: „Jen asi deset procent jsou fajnovější věci, které jsou zdobené dekorem, to už byly věci na výstavku. Nacházejí se i zajímavosti, které se těžko určují.“ Na ně má David Smyčka zřízené „oddělení těžko určitelných věcí“, mezi nimi se nachází třeba dutá botička s parádními detaily, která mohla být nožičkou loutky. Některé střepy už naopak své tajemství vydaly, jako třeba náústek píšťalky – hliněného slavíka, který se používal při jitřní bohoslužbě o Vánocích, kdy Ježíška vítalo ptactvo nebeské, nebo části hliněných zvířátek – hraček, které si děti mohly u hrnčíře vykoledovat o Velikonocích.
„Historici si mysleli, že se tu vyráběla jen užitková keramika a nic řemeslně lepšího, myslím, že teď už je jisté, že to tak není,“ uzavírá s uspokojením David Smyčka.

Své nálezy už v obci prezentoval při výstavách, brzy je představí v připravované knize, která přinese řadu dalších zajímavostí z historie Semanína. Některým kapitolám se budeme dále věnovat.