Byl mezi čtyřmi, kteří z improvizovaného pódia (návěsu nákladní liazky), řídili manifestaci při generální stávce na Mírovém náměstí. Pracoval v ústeckém Občanském fóru, jezdil po celém okrese, lidé ho ovšem znali i jako muzikanta při společném zpívání v Roškotově divadle nebo jako kolportéra novin, které OF v Ústí vydávalo. Po dvaceti letech od hektických dnů listopadu 1989 hovoříme s ústeckým architektem Petrem Kuldou. Dnes přinášíme závěr rozhovoru, jehož první část uveřejnil Deník v pondělí, druhou ve středu, třetí pak včera. Rozhovor najdete také na webových stránkách Orlického deníku.

Minule jsme mj. hovořili o tom, jak se tvořila struktura městského Občanského fóra. Fórum ale potřebovalo nutně i okresní strukturu, je to tak?
Určitě. S dalšími týdny bylo vytvoření okresní struktury Občanského fóra nutností, už jen třeba s ohledem na tehdejší doplňování Národního shromáždění novými důvěryhodnými lidmi. Vzpomínám si na sezení, které bylo za tímto účelem svoláno do ústeckého kulturního domu, datum už vám ale opravdu neřeknu. Sešli se představitelé Občanského fóra z měst okresu, byla při tom místy i docela bouřlivá diskuse. Pokud si vzpomínám, dost radikální tehdy byli Letohraďáci. Objevily se tam také budoucí politické osobnosti. Třeba Josef Lux, který zastupoval zemědělce z Choceňska, nebo Petr Šilar z Letohradu, tehdy se profiloval především jako ekolog. Zásadní ale bylo, že se důležité věci vždycky dohodly. Třeba to, že do Národního shromáždění šli za náš okres učitel Jiří Musílek z České Třebové a chirurg Lubor Špáta z Ústí nad Orlicí.

A lidé stále chodili na náměstí?
Chodili. Třeba živý řetěz, který vytvořilo mnoho set Oušťáků a obkroužili jím okresní národní výbor, okresní výbor komunistické strany a okresní ředitelství bezpečnosti, to byla hodně spontánní a vydařená akce. Pokračovala samozřejmě i diskusní fóra v divadle. Povedená byla i oslava zvolení Václava Havla prezidentem republiky. To byly na ústeckém rynku stovky a stovky lidí, pilo se šampaňské a hrála dechovka, kterou přivedl Jirka Tomášek.

Co se vám dnes vybaví, když se řekne listopad, sametová revoluce?
Moc na mě zapůsobilo, jak se k sobě lidi chovali slušně. Ono to sice trvalo jen pár měsíců, ale nedá se na to zapomenout. Lidé se na sebe usmívali, zdravili se. A ty diskuse, to nemělo chybu. Tleskali jsme, nikdo nikoho nepřerušoval, lidi se vzájemně ctili. To předtím ani potom už nikdy nebylo. Měl jsem pocit, že se lidi tak nějak vzájemně vychovali. Taky se nekádrovalo. Jsme na malém městě a známe se. Bylo paradoxem doby, že prostě z toho návěsu na náměstí řídili manifestaci při generální stávce čtyři bývalí členové strany. Ovšem já s klidným svědomím říkám, že tam na tom valníku mohl přece stát někdo jiný. Ale nikdo z těch tisíců lidí na náměstí tehdy neřekl ´zmizte, tady nemáte co dělat´. A nestalo se tak ani dlouho potom. Všichni jsme to dělali, protože jsme to opravdu moc chtěli, cítili jsme, že se to musí udělat. Říkalo se ´teď, nebo nikdy´. A kdo dnes tvrdí, že bylo tehdy všechno jasné už dopředu, nemá pravdu. Poměrně dost dlouho nebylo jasné vůbec nic. A ti, kdo do toho jako první šli, museli mít odvahu. A budu upřímný, někdy mi bylo i úzko.

A kdy se tedy začalo kádrovat?
Mám pocit, že se nálada mezi lidmi změnila v momentě, kdy došlo k rozpadu Občanského fóra, jako jakési občanské iniciativy, a začaly se vytvářet politické strany, tedy Občanská demokratická strana a Občanské hnutí. Tehdy to, alespoň tak to vnímám, začalo. Ovšem opravdu mě zaráží, jak se najednou kádruje dnes. Často se ozývají ti, které jste v listopadu a v dalších měsících nikde neviděli. Jako by ´vstali noví bojovníci´. Ale to je prostě naše česká povaha. Na druhou stranu mě uklidňuje to, že se okruh lidí, s nimiž jsem se stýkal tehdy a stýkám dnes, tak nějak nezměnil, v některých případech dokonce i rozšířil. A já tvrdím, a za tím si stojím, že lidé se nemají soudit podle toho, zda někdy někam příslušeli, ale podle toho, jak žili a jak konali. A svádět dnes, dvacet let po revoluci, pořád všechno jen na komunisty, to mi už připadne hodně mimo mísu.

Po revoluci jste se nějak dál politicky angažoval?
Tak to už ne. To jsem já, a vlastně nás bylo víc, nechal jiným. Já osobně jsem měl velkou radost z toho, jak rychle se obnovovalo skautské hnutí. A jsem rád, že jsem mohl pomoci s obnovou činnosti ústeckého sedmého skautského oddílu chlapců. Byli jsme čtyři dospělí, dali jsme dohromady na třicítku kluků a s nimi jsme pak dobrých šest, sedm let opravdu hodně zažili. Dnes už jsou ti kluci dospělí a pokud vím, absolutní většina z nich je v životě opravdu úspěšná. A stále se k nám hlásí. Věřte mi, že to není vůbec špatný pocit.

A jak se na to všechno díváte dnes, tedy dvacet let poté?
Tenkrát jsme se chtěli zasadit o to, aby bylo lépe. Tak nějak jsme si mysleli, že dáme dohromady tu lepší polovinu ´socíku´ a lepší polovinu toho kapitalismu, že. Takový nějaký švédský model. Přece nejsme blbci a budeme na tom za pár let dobře… Ovšem ono to, podle mého, dopadlo málem opačně. Dali jsme dohromady ty horší poloviny. Myslím si, že je to škoda, protože jiná podobná příležitost už nebude. Málokdo by si sice asi přál návrat k předlistopadovým poměrům, ale nemohu se zbavit pocitu, že jsme příležitost, která nám byla dána, promarnili. Dnes jsme země logistických center, překupů a podivných vztahů. A k tomu ještě arogance moci, která si často nezadá s tou, která byla před „sametem“. Měli jsme super startovací čáru, lidé byli ochotni si utáhnout opasky a přinést oběti. Ale výsledek se jaksi nedostavil…