Vzpomenete si, kdy vás napadlo akci uskutečnit?
Zcela přesně. Bylo to v létě loňského roku, kdy naše zprávy každý den hlásily postup ruského, prý humanitárního konvoje, nad kterým se ovšem objevovaly různé otazníky. Napadlo mě: Kde je EU? Kde jsme my všichni? Cožpak nedokážeme dát dohromady náš vlastní konvoj, tentokrát stoprocentně mírový, a lidem v nelidských podmínkách pomoci?
Oslovil jste s nabídkou vypravit konvoj organizaci Člověk v tísni. Jaká byla jejich reakce?
Zavolal jsem Člověku v tísni a nabídl, že potřebné kamiony zajistíme z naší vlastní firmy a zadarmo. První odpověď byla odmítavá: konvoje neorganizují a zdroje kupují na místě. Lépe prý uděláme, když jim dáme peníze.Věnovali jsme tedy obratem tři sta tisíc korun pro Ukrajinu a jako firma se stali dárci měsíce. Posléze nás následovali další dárci.
Myšlenku konvoje jsem už skoro odložil jako jeden ze svých bláznivých nerealizovatelných nápadů, když tu mi na konci listopadu volala Sylva Vozková z Člověka v tísni s otázkou, zda platí ještě ta moje nabídka na konvoj.
No, a tím to tedy začalo, tentokrát už naostro.
Jak dlouho přípravy trvaly? Potýkali jste se s komplikacemi, nebo šlo vše podle plánu?
Přípravy trvaly, odečteme-li Vánoce, asi tři týdny a vcelku šly podle plánu. Jedna část příprav, na naší straně, byla technická: prohlídky a přípravy kamionů, trasy, dokumentů řidičů. A druhá část byla administrativní, zahrnovala přípravu celních dokumentů a dohody s polskou a ukrajinskou stranou o průjezdech a doprovodech. Její součástí byla samozřejmě i příprava přijetí konvoje a další distribuce nákladu ve Slavjansku, kterou provedl Člověk v tísni. V zásadě komplikace nebyly, na všech úrovních se všichni snažili o dobrou věc.
Jste s řidiči ve spojení. Máte aktuální informace z průběhu cesty?
S konvojem jsme v trvalém spojení – na recepci naší firmy je velká obrazovka s aktuální GPS polohou konvoje, na dvoře firmy máme velký itinerář, kam po hodinách zaznamenáváme polohu konvoje. Naši pracující lepí na mapu své vzkazy, které konvoji vyřizujeme.
Já sám řidičům telefonuji každý večer a vydávám e-mailem zprávu na náš web a na „Dobré zprávy", tedy skupině našich příznivců.
Zaznamenal jste nějaké reakce vyjadřující podporu vašemu humanitárnímu počinu?
Zaznamenáváme velkou vlnu solidarity, troufám si ji přirovnat k, již bohužel dávno zapomenuté a zasuté, atmosféře listopadu a prosince 1989, a to nejenom zde. Spíše ještě více za hranicemi. Poláci konvoj krásně převzali, celou cestu Polskem jej doprovázela vždy dvě policejní auta s modrým majáčkem, jedno jelo vpředu a druhé konvoj uzavíralo. Předávali si je okrsek po okrsku. Když najížděli na dálnici, zastavili provoz, aby se konvoj neroztrhal. Hlídali je i v noci na parkovišti. Přicházeli i civilní lidé, nosili našim řidičům kávu nebo čokolády a vyjadřovali nadšení a podporu.
Ozývají se vám noví přispěvatelé s nabídkami spolupráce, máte již něco přislíbeno? A kdy, myslíte, že se podaří vyslat další konvoj?
Věřím, že se nám podaří zorganizovat ještě nejméně jeden další konvoj, tentokrát potravinový. Mám příslib nákladu jednoho kamionu od pana Zdeňka Jandejska, majitele koncernu Rabbit, 1,4 tuny mouky od Mlýnu Voženílek a co je největší: 72 tun mouky od pana Andreje Babiše.
Dopravu zajistíme opět zdarma my, tedy Isolit-Bravo. Člověk v tísni sice říká, že potravinový konvoj je náročnější, ale věřím, že vše dobře dopadne. Reálně vidím odjezd už v únoru.
Co byste rád vzkázal firmám a organizacím, které uvažují o svém přispění potřebným na Ukrajině?
Pojďte do toho s námi! Je-li někde člověk v tísni (s malým č) a je přitom v našich možnostech mu pomoci, nesmíme nečinně přihlížet!