Jak vlastně začala vaše kariéra imitátora?
Myslím, že to u mě začalo tak nějak pozvolna. Já jsem na své první akci, což bylo nějaké firemní splnění, uměl pouhých šest hlasů. Pak za mnou někdo přišel, jestli s tím jezdím. Já mu řekl, že nejezdím, že to dělám poprvé v životě. To bylo v minulém tisíciletí, přesně 9. prosince 1976. Pak ale byla moje třetí nebo čtvrtá akce, to bylo v ústeckém Roškotově divadle, kam jsem byl pozván na koncert pana Pravečka. To už jsem považoval za velkou poctu. Opravdu jsem si to moc považoval. Pokud se mě dnes někdo ptá, jak má s humorem začínat, tak radím, že vždycky poznenáhlu. Původně jsem si myslel, že budu humor dělat jen tak, když se lidi sejdou někde na lavičce a já jim někoho napodobím a že to nebudu dělat nějak veřejně. Ale ono se to začalo postupně rozjíždět, hlasy přibývaly a vlastně to tak frčí doposud.

Kdy jste v sobě objevil schopnost někoho napodobit?
Já už jsem jako kluk zkoušel napodobovat svoje okolí. Ovšem ještě než jsem začal mutovat, byl ten hlas takový „písklák“, takže tím pádem se to nebralo vážně. Když jsem vycházel ze školy, šel jsem se podívat na film s Vlastou Burianem, byly to tehdy Katakomby, a doma jsem pak nadšeně vyprávěl, jak byl ten film výborný. Ptali se mě, proč Vlastu Buriana napodobuju. A já na to, že mi prostě tak nějak do toho hrdla skočil. A jsem tomu rád, protože je to král komiků a byl vlastně jeden z prvních, který mi ty hlasivky „rozjel“.

Které tedy byly ty první hlasy, o nichž jste se již zmínil?

Mezi prvními byli Luděk Sobota, Karol Polák, Stanislav Neumann, pak tuším Josef Bejvl, pak možná taky František Kovářík.

Jak dál vedla cesta kluka z Letohradu až do televizních pořadů a šoubyznysu vůbec?
Existovala jakási soutěž humoru a satiry Příbramský permoník. A já si nejdřív říkal, že tam vůbec nepojedu, že tam jsou samí známí baviči, rozhlas, televize. Ale jeden můj dobrý kolega mě tam přihlásil a že tam pojede se mnou, abych si to třeba nerozmyslel. Já jsem je tam tedy tak nějak pobavil a říkal jsem si, že půjdu na rychlík a pojedu domů. A najednou na mě někdo volá, že se za půl hodinky bude vysílat přímý přenos pro Československý rozhlas, pro pořad Mikrofórum. Mně se tehdy moc nechtělo, ale nakonec jsem do toho šel. Odvysílalo se to a přišli nějací pánové s tím, že jsou z Ostravy a dělají každý rok s ostravskou televizí pořad ke Dni horníků. Já jim řekl, že mi stačil ten rozhlas a že se mi snad ani nechce to brát takovým tempem, hned do televize. A oni na to, že se udělá jen pár hlasů.
Ten pořad se natočil a přišel mi dopis, na němž bylo napsáno „ostravský imitátor Václav Faltus“. Byl to dopis z Bratislavy, z Mlýnské doliny, ze slovenské televize, kterým mě zvali do pořadu Vtipnější vyhrává. Já na to, že pokud to bude jen nějaký výstup mezi koly, tak to ano, ale mezi nějakou tu čtyřku hlavních protagonistů, to ne. Oni ale nakonec chtěli, abych v té čtyřce byl. Pamatuji si, že tam byli Jaromír Hanzlík, Naďa Urbánková, pak někdo ze známých slovenských herců. Pro mě to byla zas ohromná pocta. To všechno se stalo v roce 1980. To byl začátek a jak už jsem řekl, frčí to dodnes.

Kolik hlasů zvládáte dnes, je něco, na co rád vzpomínáte?
Mám asi dvě stě padesát čtyři hlasů, takže je co obhospodařovat. Dělat humor mě baví čím dál víc a jsem tomu rád. Ono vůbec je vidět, že jsme, abych tak řekl, Švejkovský národ, který se rád směje. Jsem rád, když někam přijedu a lidé si přijdou popovídat. Dřív byla léta volnější, teď jsou akce vlastně během celého roku. Dělají se různá setkání rodáků, výročí měst a obcí a po zimě se my všichni opravdu těšíme na to venkovní prostředí. Schází se víc generací a já se snažím i svými vstupy o to, aby hlasy odpovídaly generacím.
Jsou místa, kam se člověk vrací rád. Třeba plzeňské Divadlo Miroslava Horníčka patří k mým oblíbeným, hodně vzpomínám na Litoměřice a pořad Zlatá mříž s panem Sovákem. Výborná je ovšem třeba Litomyšl. A pro mě samozřejmě i okres Ústí nad Orlicí, lidé se tu umí bavit a pro mě je to radost. Měl jsem opravdu rád setkávání s Františkem Filipovským. A když jsem loni dostal příležitost dabovat film s Louisem de Funesem, byla to pro mě znovu velká pocta. Jít do něčeho po panu Filipovském, který byl dabér dabérů, to byla ovšem taky velká zodpovědnost. Hodně jsem trénoval, šel jsem do toho a nakonec mám dobrý pocit, že to dobře dopadlo. Hlas pana Filipovského mám moc rád a přitom je jedním z nejtěžších. Mám ovšem rád i hlasy Zdeňka Srstky, Věry Chytilové, Františka Ringo Čecha. Na ty diváci zabírají. A samozřejmě i na muže z Vysočiny Miloše Zemana. To jsou hlasy, které, když mě někdo zastaví na ulici, ze mě vypadnou nejdříve.

Je nějaký hlas, který byste rád zvládl, ale trápí vás? A jak si vybíráte, koho budete imitovat?

Hlasy si vybírám podle toho, jak jsou výrazné. Nebo když jsou třeba výraznější sykavky. Jde také o zabarvení hlasu. Když někdo mluví úplně normálně, je to samozřejmě těžší. Potřebujete se vždycky něčeho chytit. Zabrat mi dal třeba Jan Přeučil, ale už mi začíná jít. Už jsem ho asi dvakrát dělal a chci ho dělat dál. Ale ono třeba i s hlasem Felixe Holzmana to nebylo vždycky ideální, dva roky mi trvalo, než jsem ho dopiloval. Taky nikdy nemůžete říct, že jste s nějakým hlasem hotový. To by nebyla pravda. Pořád je co pilovat, co zlepšovat.

Jak to vypadá s konkurencí ve vaší branži?
Nedávno jsme se sešli v Praze na Smíchově já, Libor Pantůček, Petr Martinák, Petr Jablonský a můžu říct, že jsme všichni byli rádi, že pořadatele napadlo udělat takovéto setkání. Všichni jsme si tam udělali svůj blok a vlastně jsme zjistili, že si ani nelezeme do zelí. Ono nás zase až tolik není. Ovšem imitátorů, kteří napodobují souseda, nebo třeba Karola Poláka či Miloše Zemana, je v republice strašně moc. Říkám, že imitátorem je skoro každý z nás. Jsme veselý národ a každého to baví. Pokud někoho takového slyším, pochválím ho a ocením, že se snaží lidi bavit.

Mluvíte o tom, že jsme veselý národ. Myslíte si, že tomu tak je i teď, nedlouho před volbami?

Je pravda, že když se teď dělá pro média, pro rádia a televize, tak mi už trochu dávají najevo, abych si s politiky spíš dal pauzičku, nebo s tím politikem řekl něco nepolitického. Jsem člověk, který, i když politiky napodobuje, nikdy do politiky nevstoupil. Zůstávám nestranným, což je důležité před diváky, které si nechci nijak popudit. I když je doba taková, jaká je, zájem o kulturu a humor podle mne zůstává. Ovšem podle mne stránka s humorem na internetu nemůže nahradit to jít se někam pobavit, jít do sálu na živý pořad. Musím ale říct, že si diváci u nás humoru stále váží.

Myslíte si, že dnes vzniká dost dobrých anekdot? Mnozí lidé tvrdí, že jich bylo za minulého režimu víc. Máte nějakou dobrou novou?
Anekdotu mám, týká se stále rostoucích cen benzinu a nafty. Někdo si myslí, že z toho se sranda dělat nedá, ale ona dá. Hezká a typicky česká: Jeden říká druhému: prej má být od pondělí zase zdraženej benzín. Ten druhý povídá: mně to nevadí, já vždycky kupuju stejně za pětistovku. Fórů sice možná přibylo, ale jsou to fóry, které mi lidé řeknou v zákulisí a já je nemohu použít. Nikdy jsem nepoužil vulgární humor, nebo humor se sprostými slovy. Lidovost tam musí být, ale vždycky „odsuď pocuď“. To si hlídám, abych nezhrubnul. A myslím si, že většina národa pořád ten slušný humor chce.

Dá se schopnost imitovat zneužít?

Samozřejmě, dala by se. Já ji ovšem nezneužívám, ale používám. Když třeba má někdo narozeniny, svátek, nebo něco podobného. Jednou v Brně za mnou přišla paní a poprosila mě, zda bych její vnučce, která slavila patnácté narozeniny, nezavolal jako Karel Gott. Že by byla strašně šťastná. Já jsem to udělal a ona byla ohromně dojatá. Ona tomu opravdu věřila. Paní pak musela po čase vnučce vysvětlit, jak to bylo. Ona jí ovšem nechtěla moc věřit, protože jsem prý mluvil stejně jako on, používal stejná slova a obraty. Ale to k imitování prostě patří. Všechno dopadlo dobře. Pokud něco podobného udělám, tak v dobrém. Nikdy se nestalo, že bych s tím měl problém, to by mě mrzelo.

A co váš vlastní hlas, jak si ho udržujete? Nenaskočí vám někdy samovolně hlas někoho jiného?
Hlas si člověk musí udržovat. Nekouřím, nepiji ostrý alkohol, vínečko ovšem mohu, to hlasivky doladí, piju i čaje. To, že ze svého hlasu ulítnu jinam, se stává někdy po vystoupeních. Zpravidla je to k těm čtyřem, pěti hlasům, které byly v závěru programu. To jsem ale vždycky včas upozorněn, že je tam někdo jiný.