Pouze dva a půl roku brázdí regionální hudební scénu choceňská kapela Fish Fingers a za tu dobu o sobě už dala důrazně vědět. V pozměněné sestavě stihla letos odehrát osm koncertů a na začátku roku 2007 vydala první demo. Před dnešním vystoupením v Chocni Pelinách jsme si povídali s kytaristou Vojtou Burešem.

Kdy se vaše kapela dala vlastně dohromady, jak dlouho spolu hrajete? Odkud se vzal název Fish Fingers?

Hlavním iniciátorem názvu Fish Fingers je bubeník Honza Šmídek, se spoluzakladatelem kapely Martinem Štantejským. Pak jsem se připojil já, Jakub Kůla a dvojice Ondřej Matička a Jan Bahník. V této sestavě jsme stačili odehrát zhruba desítku koncertů. Později nahradili Ondru a Honzu dvojice Aleš Kajzrlík – saxofon a Milan Chejnovský – trumpeta. Sestava, ve které působíme dnes, je asi rok stará, ale jinak hrajeme přibližně dva a půl roku.

VOJTA BUREŠ

K jakému stylu tíhnete, které skupiny se vám líbí nejvíce?

Já to v Kunčicích vnímal jako mix jazzu, funky a populární muziky. Nedokážu přesně říct, co za styl hrajeme. Je to jako rybí prsty, které jsou namlety z více druhů ryb. Hudba Fish Fingers obsahuje prvky jazzu a funky, ale my tomu říkáme krátce „fishpop“.

Které skupiny se nám líbí nejvíce?

Každý z nás poslouchá nepřeberné množství muziky. Já poslední dobou tíhnu k soulu, interpretům, jako jsou Josh Stone, Ryan Shaw a Rachell Ferrell.

Snem každé kapely je vlastní CD, které může nabídnout veřejnosti.Kdy vznikne to vaše? Je “cédéčko“ v dohledu?

Fish Fingers svoje první CD už natočila, a to začátkem roku 2007. Jedná se o pětiskladbové demo. Chystáme se však na začátku roku 2008 natočit další CD. Rádi bychom je představili posluchačům. Už teď pracujeme na nových skladbách, které by se tam měly objevit.

Jak vypadá takový kapelní týden o prázdninách? Více hraní nebo zkoušek?

Více koncertů, méně zkoušek. Všichni kluci z kapely kromě mě jsou pracující, a tak si plánují dovolenou, to má většinou negativní dopad na naše zkoušky. Navíc bubeník Honza se oženil a má starosti se zařizováním bytu.

Kde se v dohledné době představíte posluchačům? Preferujete akce v okrese nebo se snažíte dostat dál? Je na obzoru účinkování na nějakém velkém festivalu?

Nám je v podstatě jedno, kde hrajeme, hlavně když na nás přijdou lidi a naše muzika se jim líbí. Samozřejmě že jsme rádi, když jde o větší akce. Zrovna teď jsme měli smůlu: sešlo z hraní na velkém festivalu v Polsku. Jinak 8. září budeme hrát v Chocni, výtěžek půjde na podporu handicapovaného chlapce z Vysokého Mýta. Hlavním strůjcem myšlenky je Vojtěch Sedláček, je to perfektní nápad a dobrá věc! O tři týdny později nás čeká Mezinárodní hudební veletrh v Praze, 29. září pak Svatováclavské slavnosti v Dobrušce.

Je něco, co byste chtěli vzkázat svým fanouškům?

Svým fanouškům chceme fakt poděkovat za to, že na nás chodí. Bez nich by to opravdu nebylo ono!

Vzpomínám si na vás ve skupině Mothers Angels, ale to je už dávná doba. Kde hrajete teď a jakými kapelami jste prošel?

Teď hostuji v kapelách G8 a Rockodýl. Hrál jsem ve skupinách Mothers Angels, Sin Limit, Temperamento, NDN a BMS.

Každý hráč má svého „guru“, na kterého nedá dopustit. Jaké máte vzory vy?

Mým vzorem je kytarista Míla Benýšek a zpěvák Jindra Vobořil, jsou pro mne rockovými mohykány. Oba dva velice skromní lidé. Samozřejmě také Michal Pavlíček. Ze zahraničních Angus Young a Jef Lee Johnson, obdivuji jejich „feeling a timing“.

Studujete hru na kytaru na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Jak vám studium pomáhá, co vám ukázalo nového? O čem sníte po konzervatoři?

Studium na Konzervatoři Jaroslava Ježka (KJJ) je pro mě to, o čem jsem do doby, než jsem byl přijat ke studiu, jen snil. Hrát na kytaru a setkávat se s lidmi, které zajímá to, co mě - muzika. Tím žiju! Na základní škole jsem se o hudbě skoro s nikým pořádně nebavil, snad každý básnil o svých hrách na počítač, které si právě pořídil, to mě moc nezajímalo. Nebýt rodičů a pana učitele Kalouska, jenž mě učil, tak bych to asi ani nezkusil. Hlásil jsem se na klasickou kytaru do Pardubic a Praha se mi jevila jako příliš vysoký cíl, hlavně z důvodu talentových zkoušek z rockové elektrické kytary, na kterou jsem byl v podstatě samouk. KJJ je škola, která naučí člověka hudebně uvažovat a je potom na něm samotném, jak toho využije. Z mého pohledu mi dávají nejvíce, co se týče hry na nástroj, moji spolužáci. Snů a cílů, těch nebylo moc, ale zatím se mi plní. Prvním velkým a z mého pohledu nesplnitelným přáním bylo přijetí na KJJ. Dalšími sny bylo zahrát si v Lucerně, nahrávat v dobrém studiu, jet na turné do Ameriky. To vše se mi tento rok splnilo! Je zajímavé, jak si člověk posunuje laťku výš a výš. Takže mým následujícím přáním by bylo jet po škole studovat do ciziny.