Petr svoji báseň přednesl s „gustem pro něho typickým", a tak není divu, že si ho všimli i novináři. Na nejvyšší příčku sice nedosáhl, ale zážitků z vystoupení, následující divadelní soutěže a galavečeru na Nové scéně si odvezl mnoho. (lj, jaš)

Dopis pro dámu

„Milá, drahá Alice,
na Vás já mám nejvíce
rád tu Vaši nahotu,
jež tíží moji samotu."

Na začátek by to šlo, ale…
co když mi pak řekne Vale?
Radši začnu jinak, znovu,
zaměřím se na osnovu.

„Milá, drahá Alice,
Já píši Vám – co mohu více,
co ještě mohu dodati?"

Moment! To jsem musel přejati!

Odkud jen ten proslov znám?
Nepřišel jsem na něj sám.
Aha! Z Oněgina jsem ho kradl,
tím však celý nápad spadl.
Radši začnu jinak, znovu,
zaměřím se na osnovu.

„Oba jsme prý stejné krve…"

No, spíš napíšu to, co prve.
Kde jsem to jen přestal?
Á! Samotou se trestal.

„Můj život bez vás není
to bezstarostné snění."
„Alice, řekněte, co máte ráda?
Já vám to přinesu, spadne Vám brada!"

Nebylo to přes čáru?

„Já přijedu v kočáru!"
„A ať toho není přehršle,
musím již končit, le-
da bych se nebál půlit rým na řádku.
Promiňte, příště to už bude v pořádku."
„Tak tedy buďte zdráva!
Snad od Vás brzy přijde zpráva
o tom, jak jste šťastná, že Vám píši
já, nejsličnější v celé říši."

A ještě ukáži svůj jazykový um,
když napíšu do postskriptum:

„Milá dámo, rcete,
zdalipak mě chcete?"

Ihned pošlu pro posla,
snad mě nemá za osla.
Až dostane moje psaní,
poběžím já sprintem za ní!
No, to bude rodeo!

„S láskou píše Romeo."