ŘÁDKY DŮVĚRY: Po padesátce život zdaleka nekončí

Pokud máte chuť, napište nám svoje zážitky. Nejprve dopis ženy, která již nechce být sama.

Vážená redakce,
prosím o uveřejnění mého článku v rubrice Řádky důvěry, ráda články čtu a děkuji vám, že touto cestou pomáháte lidem osamoceným i nešťastným.

Chtěla bych zkusit touto cestou štěstí a najít kamaráda-přítele ve věku 55-63 roků, pokud možno vážný, trvalý vztah. Chce-li nějaký muž změnit své samotářství, budu ráda, když napíše. Jediné, co by mi vadilo, je alkohol. Být jeden druhému oporou a hlavně bychom nebyli sami, mohli si popovídat o svých radostech i starostech, případně se podívat někam za kulturou. Jsem rozvedená, 56 roků, 163 cm. Ráda vařím, pracuji na zahrádce a mám ráda přírodu.

Budu ráda, pokud mě někdo odpoví, že už nebudeme sami a nebudu na vše sama. čtenářka z Chrudimska

Milé čtenářky,
chci napsat o jednom velice hodném, pohledném a solidním muži.

Je nás samotných vdov nebo rozvedených dost. Je velice těžké potkat takového muže, o jakém píši já. On nepotřebuje majetek, sám má krásný zařízený dům a celou domácnost. Což u muže je tato vlastnost výjimkou. Zároveň je řidičem, má i auto.

Zdálo by se vše, co k životu potřebuje, ale to nejdůležitější mu schází. Kamarádka s kterou by se mohl těšit, prožívat v hezkém prostředí, sváteční dny a časem i všední. Žádná, která se mu ozve a přesvědčí se, nebude litovat. Takovou bytost přeji jen opravdu hodné ženě.

Je vdovec, 77 let. Rudolf, Rokytnice

Chci od života moc?

Najednou nevím, jak začít. Mám čerstvých padesát let. Snad právě tento mezník mě přinutil zamyslet se a udělat něco nezvyklého, udělat něco pro to, abych cosi v mém životě zkusila změnit.

Prožila jsem dobrý a spokojený život. Občas sice přišly i překážky, někdy se nahromadilo i více zlého, ale nezměnila bych nic.

Největší prohrou bylo to, že jsem neudržela rodinu, že nás opustil manžel. Sice spolu máme dobrý vztah, ale „ona“ vyhrála.

Vychovala jsem dva dnes již dospělé syny, kteří jsou mimo domov. Kluci i se svými slečnami se ke mne rádi vracejí. Mám spoustu kamarádů, mám i pár velmi dobrých přátel. Přesto chvíle volna, obzvláště večery, mám naplněné samotou a smutkem. Nemám ráda sobotu ráno, kdy se vzbudím se slzami v očích a neskutečným smutkem.

Nevím, možná chci od života mnoho? Stačilo by mi, kdyby tu byl někdo, kdo by mě chytil za ruku, když bych pocítila samotu, kdo by mě objal, když bych něco těžko zvládala, kdo by mě pohladil jen proto, že on to tak cítí a chce. Nejsem krásná, bohatá a bohužel ani štíhlá. Nemám vlastně co nabídnout.

Možná právě proto zůstávám sama? Nechci to vzdát. Věřím, že je někde muž, který má nastaven žebříček hodnot jinak než ostatní chlapi. Kdybyste o takovém věděli, ať se mi ozve. Budu se těšit. čtenářka z Českého ráje

Dětský domov  – zapomenutý

Je začátek nového školního roku a já píšu příběh, aby i děti z dětského domova měly příjemný začátek. Jednoho krásného dne – ještě v létě o prázdninách – jsem se sestrou z Bratislavy šla kolem Dětského domova v Moravské Třebové. Byli jsme pozváni dál a zašli jsme. Dětičky běhaly sem a tam, vychovatelé se velice snažili. Klobouk dolů. Chtěli bychom moc a moc poděkovat vychovatelům a hlavně paní ředitelce Mazánkové za její příkladnou práci. Sestra taky pracuje v zařízení v Bratislavě, ale s takovou péčí se tam nesetkala. Péče, jaká se dostává těmto dětem, to je zázrak!

Dětičky jsou milé, šikovné, zlobí, smějí se, šikulky. Samozřejmě, že jsou velice smutné, že se o ně nemůžou starat vlastní rodiče, ale tady jsou daleko šťastnější. Je to zařízení domácího typu, jsou opravdově doma – veselé, zlobivé, šťastné.

Laskavou náruč jim nabízejí tety a nechybí ani laskavý strejda, který se snaží dát lásku, něhu, porozumění.

Bylo až neuvěřitelně příjemné procházet jejich pokojíčky. Všude čisto, dětičky mají televizi, internet, skoro každé vlastní mobilní telefon. Jenom ta láska chybí, kterou si vyprosí od tet.

Je to velice příkladná a těžká práce a lidé, kteří ji dělají, nejsou nikde vidět, protože jsou hodně pokorní a dělají to s láskou. Nečekají ani na poděkování.

Proto jsem se rozhodla, že to napíšu do novin, že tam žijí a pracují vzácní lidé, kteří si zaslouží náš vděk. Díky těmto lidem je svět těchto dětí krásnější.

Ještě jednou děkuji paní ředitelce i jejímu týmu za obětavou práci.

Hodně sil do nového školního roku. S pozdravem věrná čtenářka Ema Berlic