Kdysi si toho všiml i prezident Roosevelt a začal mít dost všech prázdných a lichotivých řečí, které se v Bílém domě vedly. Lidé poslouchali jen sami sebe a vůbec nedávali pozor na to, co říká ten druhý. Všichni mluvili, a přitom nikdo neříkal nic smysluplného. Ale v podstatě to bylo úplně jedno, protože stejně nikdo neposlouchal. Prezident se tedy rozhodl něco vyzkoušet. Kdykoliv mu někoho představovali, potřásl hostu srdečně rukou a se zářivým úsměvem na tváři pronesl: „Včera jsem zmlátil svou babičku.“ Většina lidí mu s uznalým hlasem odpovídala: „Děláte vynikající práci.“ nebo: „Jsem velmi poctěn, že jsem se s vámi mohl setkat.“ Lidé ho prostě neposlouchali. Výjimkou byl zahraniční diplomat, který Rooseveltovi odpověděl: „Jsem si jistý, že si to zasloužila.“ Často mluvíme, abychom nemuseli poslouchat druhé. Někdo je tak plný sebe, že po půl minutě rozhovoru začíná svůj nekončící monolog. Mnohem horší jsou vypravěči, kteří chtějí stůj co stůj udržet pozornost společnosti a jednotlivé příběhy vylepšují tak, že ze skutečnosti nezbude ani pointa. Naše slova nesmí být jako pára nad hrncem, která se vzápětí rozplyne. Za svými slovy bychom měli stát a naše slova by měla stát za námi.