Psal se rok 1914. Rakouské císařství vybralo Choceň pro její dobrou polohu na železnici jako místo pro ubytování polských utečenců prchajících před postupujícími vojsky z Haliče a Bukoviny. Firmy Paroulek z Prahy a Drahoš z Vysokého Mýta vystavěly celkem osmatřicet obytných budov. Každý barák měl kapacitu 536 lidí. Barákovou kolonii od města odděloval plot. Proč? „Váleční utečenci z rakousko-ruské fronty nebyli přijati nějak s oblibou, místní lidé se báli o zmenšení svých potravinových přídělů, byl válečný stav," připomíná ředitel Orlického muzea Michal Hofman a vzápětí hodnotí i „druhou stranu mince": „Na druhou stranu se při stavbě barákové kolonie uplatnili i mnozí místní i okolní řemeslníci a firmy." Objekty byly stavěny jako provizorní, přímo na ornici, předpokládalo se, že budou sloužit pár měsíců… Ovšem vývoj událostí naznačil, že se konflikt protáhne a s ním i život válečných uprchlíků v kolonii v Chocni.
Ještě před zimou 1914 byl postaven kostel, který sloužil všem vyznáním: římsko-katolickému, řecko-orientálnímu i pravoslavnému. Byla tu škola, lázně, nemocnice, jatky, pekárna, četnická stanice, hasičská zbrojnice, řemeslnické dílny, divadlo, vojenská strážnice, obuvnická dílna, kravíny pro 1700 krav, konírny pro 300 koní, vodárenské věže, dezinfekční pavilon… Následně „Na Křepčích" i vlastní hřbitov.
Obyvatele „kosily" infekční choroby. Historici hovoří o celkem 7895 mrtvých, z nichž bylo 2435 mužů, 2111 žen a 3349 dětí.
Maximálního počtu obyvatel, přes 22 tisíc, kolonie dosáhla před Vánocemi 1916. Většina uprchlíků se vrátila domů do Polska. V závěru první světové války byli do kolonie soustředěni ruští váleční zajatci. Po válce kolonii čekal postupný zánik. „Objekty byly postupně rozebrány, kostel byl převezen do Polska, neznámo kam. Kolonie se postupně rušila, jednotlivé objekty se zbouraly a stavební materiál byl použit pro další účely, například cihly k přestavbě tělocvičny u Panského domu. Poslední objekt – úřední budova – byla zbořena v roce 1986," dodává ředitel Orlického muzea. To od 14. srpna do 15. září uspořádá výstavu, jež „choceňské Polsko" připomene. „Návštěvníci zde uvidí dobové fotografie, pohlednice a dochované předměty z barákové kolonie. Na této výstavě spolupracujeme i se Státním okresním archivem v Ústí nad Orlicí, který má zajímavé archiválie a dokumenty z té doby," zve na výstavu už nyní Michal Hofman.
„Součástí připomínky stého výročí bude i odhalení žulového pomníku od místního mistra kameníka Milana Prokeše. Přesný srpnový termín oficiálního odhalení pomníku bude teprve koordinován s delegací z Polska. Očekáváme totiž nejen potomky uprchlíků z choceňské polské kolonie, kteří tu již byli před dvěma roky, ale i někoho z vysokých představitelů polské církve, představitele Biskupství královéhradeckého, Pardubického kraje a další," dodal choceňský místostarosta Ladislav Valtr.

Na další otázky o „choceňském Polsku" odpovídá ředitel Orlického muzea v Chocni Michal Hofman:

Proč byla pro zřízení kolonie vybrána právě Choceň?
Choceň byla vybrána jako nejvhodnější místo, protože byla železničním uzlem, kolem Chocně byly vhodné pozemky – za Robitschkovou továrnou směrem na Podhrádí.
Maximální počet obyvatel kolonie přesáhl 22 tisíc lidí – kam se po válce všichni ti lidé poděli?
Počet lidí v kolonii se měnil podle válečné situace na frontě. Nejvíce jich bylo právě před Vánocemi 1916. Uprchlíci přijížděli a odjížděli zpátky do své vlasti, stav populace byl kolísavý. Zpočátku se jednalo o uprchlíky z Haliče a Bukoviny, později, v závěru první světové války, sem byli soustředěni ruští váleční zajatci, v lednu 1920 odjel poslední transport ruských válečných zajatců z Chocně.
Zůstal v Chocni někdo z polských obyvatel? Přijeli někdy do Chocně jejich potomci?
V Chocni zůstalo několik obyvatel z polské kolonie, drtivá většina se však vrátila transportem zpátky domů. Potomci zdejších utečenců se přijeli podívat do Chocně v létě roku 2012, prohlédli si město, podívali se do míst, kde stávala kolonie – dnes sídliště Pod Homolí – a na katolickém hřbitově vzpomněli na ty, kdo v Chocni zemřeli.
Pamětníci této doby už nejsou. Je tato kapitola dostatečně „podchycena" a zaznamenána?
Co se týká zpracovanosti tohoto tématu, tak komplexnější pojednání napsal Vilém Nezbeda v roce 1990 – knihu „Choceňské Polsko". Předtím si tohoto tématu všiml i místní lékař Vincenc Tomek, který ve svých „choceňských tablech" sepsal krátkou historii zdejší barákové kolonie. Nesmíme opomenout ani dalšího pamětníka – Václava Marela – napsal knihu Choceň za války a po válce (1936).