Kdy to začalo

První pouť se konala v srpnu 1925 z podnětu Družstva pro postavení divadla, které vzniklo v roce 1919 z iniciativy Divadelního spolku Vicena, jmenovitě Jaromíra Lahulka. Vicena v tomto roce přišel již podruhé o střechu nad hlavou a proto se narodil odvážný nápad, vybudovat si vlastní divadelní stánek. Základem financí Družstva byl tzv. fond Julia Kociana, vzniklý v roce 1913, do kterého se přispívalo jednou korunou z každé prodané vstupenky na divadelní představení Viceny. Bylo to 17.158 korun. Původním cílem tohoto fondu bylo vybudování vlastního jeviště.
Finance Družstva rostly pomalu, proto se hledaly nové cesty, jak získat další prostředky.
V roce 1925 přišel člen divadelního spolku Vicena Julek Andres s návrhem uspořádat, po vzoru řady tradičních poutí, podobnou lidovou slavnost v Ústí nad Orlicí a výtěžek věnovat na stavbu divadla. Výbor Družstva tento návrh schválil s tím, že se staročeská pouť bude konat na louce Pod javory zvané Královka. Na návrh ústeckého učitele Gustava Weisse se nakonec konala na ústeckém náměstí, což přineslo daleko větší zájem veřejnosti a lepší podmínky pro vybudování různých atrakcí a stánků. Městská rada propůjčila Družstvu plochu náměstí zdarma. Atrakce byly vyrobeny svépomocí ústeckými řemeslníky. Nechyběly kolotoče, ruské kolo, bludiště, otáčivý obrovský sud a tobogán. U Mariánského sloupu bylo pódium, kde hrála dechová hudba.

Napoprvé úspěch

Uprostřed náměstí vyrostl skromný stan, jako šapitó cirku „Vilemíno Štancelíno", v němž členové Viceny v čele s Vilémem Štanclem předváděli různé komické výstupy. První pouť skončila obrovským úspěchem u veřejnosti, ale přinesla do pokladny Družstva nemalý obnos 33.119 korun, což byla na tehdejší dobu částka, mající již velkou hodnotu.
Úspěch první pouti přiměl Družstvo, aby se pouť konala i v dalších letech, aby se postupně vylepšovaly atrakce a přicházely nové nápady. Velmi oblíbená byla sázková hra zvaná „městovka".

Hrací kostka měla na každé plošce název Ústí a dalších pěti okolních měst. Na každé z měst si mohli hráči vsadit jednu korunu. Hráč, jehož město padlo na kostce, získal pět korun, jedna koruna šla ve prospěch pořadatelů. Zajímavostí bylo, že hrací kostka se vhazovala do velkého dřevěného modelu budoucího divadla tělesem jeviště a vykutálela se ven ze vstupního portálu. Tato oblíbená atrakce se objevovala na pouti ještě dlouho po válce.
Jednoduchou atrakcí bylo rovněž kolo štěstí, nebo zatloukání hřebů do klády. Kdo zatloukl hřebík bez ohnutí jednou, nebo maximálně třemi úhozy bez jeho ohnutí, získal jednoduchou cenu. Ale těch, kdo to dokázal jako pan Čermák, který tuto atrakci ob-sluhoval, bylo opravdu málo.

Největší atrakce

Ovšem největší originální atrakcí se stala v roce 1928 maketa tehdy velmi populárního ruského ledoborce Krasin. V tomto roce ztroskotala při návratu ze severního pólu vzducholoď Italia s výpravou Umberta Nobileho a právě ledoborec Krasin polárníky zachránil. Ústečtí organizátoři poutě vytvořili maketu ledoborce, kterou usadili na traktor s vlekem. Krasin pak projížděl městem s „výletníky". Na horní plošinu se vešlo na dvacet lidí. Jednou se valník pod tíhou vystupujících převrátil, došlo k drobným zraněním, ale přesto Krasin jezdil až do roku 1939, kdy se konala poslední pouť před druhou světovou válkou. V tom roce však zřejmě musel být na nátlak protektorátních úřadů přejmenován na „Čechii", jak dokládají dobové fotografie. Ovšem je to jen náš dohad. Po válce byly jeho jízdy obnoveny až v roce 1971, kdy vyplul na první plavbu zcela nový Krasin, jehož pevná ocelová konstrukce byla postavena na nákladním automobilu a navázal tak na dlouholetou tradici svého předchůdce. Zasloužili se o to svazáci z ústeckého Kovostavu. O projížďky byl obrovský zájem. Škoda, že nová éra Krasinu trvala opět jen několik let, protože vzhledem k rostoucí dopravě byly jeho projížďky městem dopravní policií zakázány.

Poválečná éra

Nejslavnější pouť se konala, po vynucené přestávce v době německé okupace, v srpnu 1945. Lidé si plnými doušky užívali čerstvě nabyté svobody. To už stály na náměstí profesionální atrakce. Ale i tak se vybralo na drobných atrakcích a stáncích na sto tisíc, které šly na konto „Družstva pro udržování divadelní budovy". V roce 1967 se pouť na náměstí nekonala v souvislosti s návštěvou tehdejšího prezidenta Novotného. Náhradní slavnost se konala v areálu stadionu. Opět se potvrdilo, že pouť mimo náměstí nemá u lidí úspěch. Proto se již o rok později vrátila na náměstí v té zvláštní uvolněné náladě „Pražského jara", jen týden před tím, kdy k nám vtrhly tanky varšavské smlouvy. Od šedesátých let se pořadatelství poutě ujal Jednotný závodní klub. Město mu pronajalo bezplatně náměstí, takže poplatky za atrakce, stánky a dobrovolné vstupné šly na činnost JZK a jeho nástupců.

Tradice se vytratila

Od devadesátých let se pořadatelství ujalo město. Přes veškerou snahu se pouť postupně stávala pouze komerční záležitostí pouťových atrakcí a stánkařů a původní tradice se již téměř vytratila. (sč)