V předvečer jejího zahájení jsme hovořili s předsedou Nadačního fondu Mistra Jaroslava Kociana Pavlem Sedláčkem, který s pořádáním houslového klání mladých talentů spojil velkou část svého života.

Pavel SedláčekS jakými pocity jste pracoval na přípravě letošního ročníku, který má opravdu už hodně pozoruhodné pořadové číslo?
Osobně připravuji houslovou soutěž po více než čtyřicáté, tak už mám samozřejmě docela zvláštní pocit. Prožíval jsem trochu napětí v souvislosti s tím, zda se nám letos přihlásí dostatek soutěžících, což je ale každým rokem. Nakonec to dopadlo dobře, protože máme kolem šedesáti přihlášek. Příjemné je  i to, že se opět rozšířil počet zemí, z nichž k nám mladí houslisté přijíždějí, letos mají premiéru houslisté z Nového Zélandu, Kuby a Spojených arabských emirátů. Takže ta „mapa", kterou naše soutěž ve své historii obsáhla, už představuje vlastně celý svět. Osobně si už neumím přestavit, že bych úvod května prožíval jinak  než přípravou „Kociánky"  a pak se nemotal kolem housliček.

Kdy jste vlastně ke Kocianově houslové soutěži „přičichl" poprvé?
Poprvé jsem se na Kocianově houslové soutěži podílel v roce 1971, byl jsem členem výboru tehdejšího Jednotného závodního klubu za firmu Kovostav. Hledali se lidé, kteří by mohli pomoci s organizací. Šel jsem a už mi to zůstalo. Netušil jsem, že to pro mne bude tak nadlouho.  Postupem let jsem se propracoval až do nejužšího vedení organizačního výboru, uvidím, jak dlouho to ještě vydržím (úsměv).

Jaká byla soutěž před lety a jaká je dnes?
To, kde byla Kocianova houslová soutěž před lety a kde je dnes, se nedá srovnávat. Před lety soutěžilo méně zemí i houslistů. Jejich počty šly postupem času nahoru. A rozhodně zásadně vzrostla úroveň soutěžících. Náročnost povinných i volných skladeb, které zde mladí houslisté prezentují, je dnes obrovská. Dnes soutěžící děti hrají skladby, které jsou určeny velkým, hotovým umělcům. Jejich úroveň jde neuvěřitelně nahoru. Už i ti nejmenší podávají obdivuhodné výkony.

Vaše soutěž  je spojena s celou řadou osobností významných jmen. Ať už jde o samotné houslisty, porotu, mistry houslaře. Ovšem nesmíme zapomenout ani na jména zasloužilých organizátorů.
Tak těch jmen houslistů je opravdu celá řada. Počínaje Václavem Hudečkem či Pavlem Hůlou, kteří soutěžili v začátcích, přes Bohumila Kotmela, Bohuslava Matouška až po ty mladší, Pavla Šporcla, Pavla Ereta a mohl bych jmenovat dál. Legendou ze zahraničí je Stefan Milenkovič, který v roce 1984 vyhrál „Kociánku" jako sedmiletý rozpustilý kluk. Ze všech zmíněných,  a je jich samozřejmě ještě víc, se stali postupem let uznávaní virtuosové a hudební pedagogové. A nás těší, že se stále k naší soutěži hlásí a váží si úspěchu, kterého u nás dosáhli.
Osobnosti nechyběly logicky ani v porotě. Musím připomenout hlavně jejího dlouholetého předsedu Václava Snítila, snad posledního žijícího žáka Jaroslava Kociana. Po něm přišel Ivan Štraus, vynikající houslista a pedagog. Teď předsedy poroty střídáme častěji, po Ivanu Štrausovi převzal tento post Pavel Hůla, vloni byl ovšem v Japonsku, takže ho velmi odpovědně zastoupil František Novotný. Čili dva vítězové „Kociánky", což je vlastně úžasné. Laureáti soutěže působí v porotě a vybírají své následníky.
Musím ale připomenout i mistry houslaře, kteří k soutěži neodmyslitelně patří. Hlavně ze slavné líhně z Lubů u Chebu. Především pak Josefa Pötzla, legendu mezi mistry houslaři. Dnes k nám jezdí jeho syn Jan, který dělá vynikající mistrovské smyčce. Ovšem vnuk Josefa Pötzla David už opět staví vynikající housle, takže ty geny tam prostě jsou.
Nesmím zapomenout ani na osobnosti organizačního výboru. Hodně vzpomínám na dlouholetého sekretáře soutěže Rudolfa Janebu. Byl profesí úředník, ovšem žil kulturou, byl vynikajícím violistou a zpěvákem. Nemohu nepřipomenout profesorku Olinku Pragerovou, která léta  tlumočila. Těch lidí, opravdových „včeliček", je moc, bez nich by se soutěž  neobešla. Třicet let dělal ředitele „Kociánky"  Josef Kněžek starší, šéf hudební školy, ten má o ni velké zásluhy. Po něm soutěž převzal nový ředitel hudební školy Jiří Tomášek.

Ústecké klání mladých houslových nadějí je v řadě ohledů výjimečné. Má vůbec ve světě nějakou obdobu?
Pokud vím, tak mezinárodní soutěž pro tak malé děti, jaké mohou hrát u nás, jinde ve světě není. K nám se vlastně může přihlásit kdokoli, kdo si myslí, že umí hrát na housličky. Spodní věková hranice stanovena není. Pouze ta horní, tedy šestnáct let. Tím jsme určitě výjimeční, navíc určitě i skutečností, že k nám jezdí mladí houslisté doslova z celého světa.

Ať chceme nebo ne, vše je dnes o penězích. Jak se vám daří finance pro „Kociánku" zajišťovat? A kolik jich potřebujete?
Finance se nám shánět daří, i když to rozhodně není lehké. Tím, že jsme před sedmi lety ve spolupráci s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným zastřešili soutěž hudebním festivalem Kocianovo Ústí, se nám samozřejmě zvedly náklady. Záměrem ovšem je přitáhnout k nám další lidi na kvalitní koncerty, což se podle mého daří a pomáhá to naší propagaci. Dnes představuje rozpočet kolem devíti set tisíc korun, což na naše poměry není určitě málo. Největší tíhu financování nese město, máme také několik větších sponzorů. Ovšem velkou pomoc máme i od drobných sponzorů v Ústí, podnikatelů, lékařů a dalších. Každoročně je oslovuje členka organizačního výboru Jana Dytrichová a pokaždé dokáže sehnat přes čtvrt milionu korun, což je prostě neuvěřitelné a jsme jí a všem, kdo třeba po tisícikoruně přispějí, obrovsky vděční. Jako nadační fond se snažíme mít i nějakou rezervu, minimálně na jeden ročník soutěže, samozřejmě ne celého festivalu.

Porota je letos až neobvykle mezinárodní…
Je to zásluha Pavla Hůly, který se zná s Riadem Kudsim. Ten je syrsko-české národnosti, studoval u nás, je pedagogem ve Spojených arabských emirátech a letos sem veze i svého žáka. Druhým nováčkem v porotě je Belgičan Daniel Glineur. Má velké mezinárodní zkušenosti a vztah k naší republice, i on u nás studoval. Po roce se nám do poroty vrací i Japonka Shizuka Ishikawa, vynikající houslistka s dlouholetou vazbou k naší zemi. Zahraničí zastupuje také Peter Michalica, skvělý slovenský houslista a pedagog. Vlastně polovina poroty je zahraniční, což je určitě dobře a mělo by to i zabránit spekulacím o tom, že může být nadržováno českým soutěžícím.

Soutěž připomíná odkaz Mistra Jaroslava Kociana, slavného houslového virtuosa a ústeckého rodáka. Jaké je podle vás povědomí o tomto hudebníkovi, ať už u nás či v zahraničí, potažmo i v samotném Ústí?
Myslím si, že díky soutěži a třeba i díky tomu, že ústecká umělecká škola nese Kocianovo jméno, se odkaz tohoto skvělého houslisty udržovat daří. A nás to těší. Už jen proto, že po Jaroslavu Kocianovi nejsou žádné nahrávky a zůstává jen předávané a psané svědectví o tom, jaký to byl vynikající umělec. Soutěž i škola jeho jméno propagují. Také jeho skladby, které se pravidelně objevují mezi povinnými, i když jejich obtížnost už nemusí odpovídat nárokům soutěže a vysoké úrovni současných mladých houslistů. A jeho odkaz potvrzuje i zájem o muziku v Ústí. Svědčí o tom nakonec už jen stále velmi vysoký počet žáků, kteří i v dnešní poněkud složité době zdejší hudební školu navštěvují.

Co byste vzkázal těm, kdo letos do Ústí na Kocianovu houslovou soutěž přijeli?
Věřím, že jsme vše připravili tak, abychom byli spokojeni my jako organizátoři, ale především pak všichni ti, kdo do Ústí na Kocianovu houslovou soutěž i hudební festival zavítají. Hlavně mladým adeptům houslové hry pak přeji, aby si ze soutěže odvezli spoustu hezkých zážitků a chuť do dalšího hraní.