O tom, že příchod okupačních vojsk doprovázely snahy českých občanů znemožnit anebo alespoň znepříjemnit jejich vstup do české země, se vypráví mnohé. Svůj um v Pardubickém kraji předvedli také železničáři, kteří se ze všech sil pokoušeli zdržovat transport vlaků. Například trasu mezi Krasíkovem u Ústí nad Orlicí a Prahou dokázali železničáři prodloužit o celý týden. Hrozila jim nejen ztráta zaměstnání, ale i kriminál. A nedali se ani českoslovenští vojáci na letišti v Pardubicích. Ti na přistávací plochu umístili obrovské množství harampádí a šrotu a zhasli naváděcí světa. Okupanti nakonec letiště museli obsadit malými letouny a helikoptérami.

Atmosféru srpnových dnů zachytil také tehdejší kronikář obce Krouna Miloslav Věrtelář. „Ráno silně prší. Po státní silnici směrem k Hlinsku stojí ohromná kolona polských vojáků od čtyř hodin ráno. Vojáci i důstojníci jsou apatičtí,“ popsal. Už 23. srpna se prý z ústředního rozhlasu rozezněly zvony na obou kostelích. Houkala i obecní siréna. „Byla to mohutná zvuková kulisa u nás i v celém národě. Byl to protest proti obsazení naší vlasti. Polští vojáci se tázali, co to má znamenat,“ pokračoval.

V neděli 25 srpna už bylo Československo plně obsazeno cizími vojsky. „Lidé chodí jako tělo bez duše, zakřiknuti. V kostelích se konají modlitby za národ. Po silnicích hlídkují v gázíkách polští vojáci. Mají rozhlasová zařízení. Svými relacemi informují obyvatelstvo o kontrarevoluci.“

Dramatická situace vznikla v Pohodlí u Litomyšle 23. srpna, kdy u místního vysílače přistály dva polské vrtulníky s výsadkáři na palubě. Osádka odzbrojila vojáky strážní služby, vnikla dovnitř a vysílač vyřadila z provozu. Cíl byl jasný: ukončit vysílání, přestat rušit vysílání okupační stanice Vltava a opětovně zahájit rušení rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Tato stanice byla běžně rušena před příchodem okupačních vojsk. „Chlapi, je to v p…… Sovětčíci nás zradili,“ vzpomínal před lety Milan Štrajt, voják základní služby na vysílači v Pohodlí, na slova kapitána Gabrlíka.

Vnitřní sílu dokazovali také jednotlivci. Například pardubická disidentka Jarmila Stibicová organizovala stávkové akce i hladovky. Za šíření protirežimních letáků byla odsouzena k šesti měsícům vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Opakovaně jí estébáci zavírali do cely předběžného zadržení. „To bylo tak, že jste nikdy nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se vrátíte,“ vzpomínala Stibicová pro Paměť národa.

Jarmila Stibicová zorganizovala mimo jiné stávku za Stanislava Devátého. Trestem ji byla prohlídka ženské věznice. Tam se dostala do rukou sadistické dozorkyně. Stibicová vyprávěla o tom, jak ji po gynekologické operaci nechali ve vězení stát nahou na betonu a dělat dřepy. Stibicová poté vyprávěla, že to, co ve věznici viděla, bylo podstatně hoří, než chování, které poznala u příslušníků StB.

Sovětské posádky v Pardubickém kraji
Specifikem okupace v kraji byl vysoký počet polských vojáků. Ti ale v zimě odešli a na naše území byla pouze „dočasně“ umístěna sovětská vojska. Z oné dočasnosti se staly dvě desetiletí.
Celkem sedm měst a obcí tak nedobrovolně hostilo své okupanty. Jednalo se o Červenou Vodu, Českou Třebovou, Klášterec nad Orlicí, Zdechovice, Lázně Bohdaneč, Ústí nad Orlicí – Kerhartice a vůbec nejvíce vojáků se nacházelo ve Vysokém Mýtě. Odhaduje se, že zdejší posádka měla kolem šesti tisíc vojáků.